Hokejisté a jejich fanoušci

Měl bych si asi už zvyknout na to, že svobodní lidé tleskají diktátorům a hokejisté hrají na jejich počest. Je to civilizační změna: ten, kdo ještě stále volá po svobodě (politických vězňů například), stává se jen trapným pohrobkem zašlých časů, který už nestojí ani za zívnutí. 

Tom Stoppard, Laurie Anderson a další umělci vyzvali hokejisty na mistrovství světa v Bělorusku, aby si po zápase dali na krk červeno-bílé šátky na znak protestu proti diktátoru Lukašenkovi. Jenže očekávat od hokejistů takové gesto je nesmysl. Profesionální hokejista je z podstaty politický ignorant, protože většinu života tráví honěním puku po ledě nebo hraním počítačových her. Horizont jeho svobody končí mantinelem, který se snaží prorazit akorát tak tělem svého protihráče.

Jasně, umělci mohli vyzvat aspoň fanoušky v hledišti, i s rizikem, že Lukašenkovy televizní kamery tam pro jistotu nezabloudí. Jenže hokejoví fanoušci, kteří vyrazí do Běloruska povzbuzovat své národní týmy, jsou politicky ještě tupější než sami hráči. Očekávat od nich, že by byť jen na vteřinu přemýšleli o režimu, který přišli svojí přítomností uctít, je hrubé nepochopení dnešní doby.

Mladý opoziční aktivista Zmicier Daškievič prošel za dva roky 12 běloruskými věznicemi, v izolačkách prožil celé měsíce. „Je tam zima: z úst vám jde pára a třesete se v mundúru z bavlny a papíru. Spíte na holých deskách jen v tomto mundúru. Člověk se neustále budí zimou. Pak si 30 minut do úmoru lehá a vstává, aby se zahřál. Když se trochu zahřeje, zase si hodinku zdřímne. Po měsíci v izolačce je z vás stroj. A přesně kvůli tomu tam také jste!“ 

Ale proč by si měl nějaký hokejista nebo fanoušek číst takové věty? Nemá na to čas ani chuť. Žije - jako ostatně stále větší část společnosti - ve své vlastní bublině. Svobodná společnost si sama dobrovolně omezuje svoji svobodu nezájmem o cokoli, co by ji mohlo zneklidnit.

Daškievič prosí fanoušky, aby – když už přijeli - pozvedli na stadionu nápisy s textem „Svobodu politickým vězňům Běloruska!“ Milý příteli, nechápeš, že i kdyby někdo z těch jásajících fanoušků tvou žádost četl, nenáviděl by tě, že mu bereš jeho právo na radost? On přece nepřijel do Minsku bojovat za svobodu, ale užívat si hokej!

A ti, kteří tvoji žádost četli, pokusili se obelhat běloruský režim a pod záminkou nadšení pro hokej protestovat proti nesvobodě, byli tímto režimem ihned rozeznáni. Norští politici Emil Andre Erstad a Line Nordhaug byli hezky vysazeni z vlaku na litevsko-běloruských hranicích jako „nežádoucí osoby“ stejně jako šéf švédské lidskoprávní organizace Martin Uggla. 

Žijeme ve zvláštní době, kdy svoboda v naší části světa je zdarma. To je v dějinách takřka nepoznaný jev. Pro její udržení by stačilo snad jen to, abychom neuctívali diktátory. Stačilo by je ignorovat, když už nejsme ochotni proti nim protestovat. Jenže to nelze od hokejistů a jejich fanoušků očekávat.

Divím se jen tomu, že ještě pořád věří tomu, že jejich tým může to mistrovství vyhrát. Nemůže. Vítězem je přece Lukašenko.