Radikální levice proti EU

Mám rád současné levicové myslitele. Knihy Thomase Pikettyho, Davida Graebera, Paula Krugmana, Josepha Stiglitze nebo i Naomi Kleinové považuji za podstatně inspirativnější než je třeba myšlení Nialla Fergusona; o Rogeru Scrutonovi ani nemluvě. 

Ale postoj těchto levicových intelektuálů k řecké krizi mne jaksi samočinně vymrštil z jejich myšlenkového okruhu, aniž bych dlouho věděl přesně proč. Až v posledních dnech mi to došlo - najednou mi bylo protivné, jak dští oheň a síru na Německo, tedy v principu na EU jako takovou. Nicméně už předtím mi bylo divné, že evropská intelektuální levice vkládá své naděje do Syrizy, a vůbec ji přitom nezajímalo, že utvořila vládní koalici s pravicovými populisty, jejichž antievropský a antisemitský odér nešlo necítit. 

Divil jsem se, že je nezajímá, jak si Syriza za posledního půl roku v Řecku jen upevňovala moc, že si za své úhlavní nepřátele vybrala zahraniční věřitele, ale domácí oligarchy nechala v klidu; že nedělala nic krom toho, že vydírala Evropu ideologickou kanonádou a námluvami s Ruskem. Agentura Reuters spočítala, že bývalý ministr financí Varufakis připravil za půl roku Řecko o zhruba 63 miliard euro a vláda Syrizy způsobila, že z předpokládaného letošního růstu téměř 3 procenta bude recese sahající ke 4 procentům.

Chápu, že intelektuální levice upínala své naděje k Syrize, která konečně v Evropě prosadí její nové ideje včetně odpuštění dluhů. A teď za to, že je premiér Tsipras hodil za hlavu, viní Německo - a z Tsiprase dělá nevinnou oběť mocenského diktátu namísto toho, aby mu spílali za zradu ideálů. Konec konců, Tsipras se přece zachoval jako marxista, který jen správně pochopil výrok svého učitele, že „svoboda je poznaná nutnost“.

Proč ale nespílají levicovým vládám v eurozóně – například slovenské, která s Německem drží basu? A co němečtí socialisté, kteří hlasovali za ten údajně hanebný plán pro Řecko, nepatří k levici?

Došlo mi to ale opravdu až nedávno: postoj této intelektuální levice je mi protivný, protože své ideje staví nad ideu Evropské unie, a začíná se tudíž rychle přibližovat k euroskeptikům z radikální pravice. Z jejího postoje vůči řecké krizi je stále jasnější, že považují Evropskou unii za neoliberální projekt, který je třeba zásadně proměnit. Syriza se o to pokusila, ale prohrála. Co z toho plyne?

Americký profesor Cas Mudde minulý týden zveřejnil na serveru OpenDemocray zajímavý text, v němž píše, že radikální levicové (i pravicové) strany v Evropě by měly přestat skrývat svůj euroskepticismus za stížnosti na „diktaturu EU“ a za hlásání myšlenky, že „jiná Evropa je možná“. Není možná, píše profesor. EU je dnes opravdu v jádru neoliberální a jejími principy jsou sdílená suverenita a jednotný trh. To se nezmění, naopak - politici pod dojmem řecké krize stále více mluví o utužení integrace, o pevnějších fiskálních pravidlech, a dokonce o ministerstvu financí eurozóny.

Pokud tedy chce radikální levice (a její intelektuální předvoj) dosáhnout změny, píše profesor Mudde, je možné ji „uskutečnit jen mimo EU!“ A to je přesně myšlenka, která se mi příčí, ale kterou tuším za dnešní drtivou kritikou Německa. Je opravdu na čase, aby radikální levice řekla, zda je připravena ve jménu svých idejí rozbít EU. Rád bych v tom měl jasno.

Milan Šimečka napsal spolu s Jiří Sobotou obsáhlý text o Evropské unii pro nový 

Respekt 30/2015. Najdete ho v rubrice Téma pod titulkem Das Experiment: 

Evropská unie je zjevně v bodu zlomu.

Minulý týden poprvé reálně hrozilo, že jeden její člen opustí eurozónu a s tím možná celou Evropskou unii a bezprecedentní řetězec událostí, které by pak nastaly, lze jenom velmi obtížně odhadnout. Proces evropského sjednocování by se poprvé zadrhl a vydal opačným směrem.