Na všechny strany

„Turecko se odvrací od Evropy,“ zní momentálně ve většině analýz turecké politiky minulých měsíců. Argumenty se nacházejí snadno – vláda Recipa Erdogana hrozí přerušením styků s Izraelem, navázala přátelské vztahy se Sýrií, hlasovala proti novým sankcím vůči Íránu, naposledy Erdogan v Damašku navštívil šéfa hnutí Hamás. Jenže tento „odklon od západu“ přichází ve chvíli, kdy turecká vláda současně provádí další proevropské reformy, kdy se tamní demokracie zdá být silnější než kdykoli předtím v dějinách a kdy členství v EU zůstává ankarskou prioritou číslo 1. Co se tedy u Bosporu děje?

Turci jsou samozřejmě naštvaní, že mají momentálně – všem reformám navzdory – cestu ke členství v EU zavřenou, navzdory tomu, že tento týden jejich evropskou budoucnost podpořil David Cameron. Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy mají zkrátka jiný názor. Větší orientace Turecka na své východní sousedy má však hlubší příčiny.

V době hospodářské stagnace Západu Turci prosperují a nachází nové trhy v chudších – často nedemokratických - státech, s nimiž musí být také zadobře. Tyto ekonomické zájmy Turky motivují také k dobrým vztahům se Sýrií, Íránem a Ruskem. Není to tedy projev islamizace a odvržení Evropy, ale čistě sledování svých vlastní národních zájmů.

Projevuje se tu přitom dlouhodobý geopolitický trend, který finanční krize jen mnohem urychlila. Střední mocnosti jako Indonésie, Jihoafrická republika, Brazílie, Vietnam získávají stále více vlivu na dění ve svých regionech. Zároveň s tím dosáhly také stále větší svobody ve výběru svých partnerů. Nemusí se už – tak jako dříve Turecko – ve všech případech a křečovitě držet jednoho z bloků, v tomto případě západu, a budou proto mnohem bezohledněji, sebevědoměji hájit čistě své zájmy. Stále častěji nás proto budou štvát a překvapovat svými autonomními kroky. Interpretace, že se tím odklání od Západu, je proto zbytečně pesimistická. Pravda však je, že tím bude svět ještě nepřehlednější a mezinárodní diplomacie složitější než kdykoli v minulosti.