Cesta, kafe, zpěv /poznámky z Číny/

Cesta vlakem, káva ve Starbucksu a zpěv karaoke barů provázely naši výpravu po Číně. Přečtěte si krátké historky o těchto třech každodenních, banálních čínských zážitcích.

Urovnané vlnky 
Cesta vlakem trvá 25 hodin. Lůžek v kupé je šest, jsou modrá a velmi tvrdá. Ale to nevadí, překáží něco jiného - obrazovka, na které se střídají obrazy zábavních estrád, sitkomů, reklam, filmových dramat, zpráv. Překáží hlavně reproduktory, z nichž celý den řve zvuk k těmto čínským pořadům. Nejdou bohužel vypnout a kupé nemá dveře, takže před hlučným zvukem nejde uniknout.

Spolucestující občas sedají do uličky k malému stolku se dvěma židlemi a hrají karty. Brzy se seznamují s cestujícími z vedlejších kupé a začínají hrát i s nimi. Nálada je stále přátelštější, ale to jen do doby, kdy se na obrazovkách ve všech kupé objeví půvabná žena v modré uniformě.

Je 21.45 a paní několik minut promlouvá k cestujícím. Po jejím proslovu a několika reklamách se obrazovka vypíná. Do půl hodiny je ve všech kupé tma. Nikdo už si nepovídá. Nikdo už nehraje karty. Nikdo už nechatuje na iPhonu. Všichni leží na tvrdém lůžku a usínají.

Mladé průvodčí procházejí uličkami a čistí je. Vstupují do kupé a srovnávají rozházené boty cestujících. Tak, aby do nich cestující ráno mohli pohodlně vplout. A co udělají, když uvidí Evropana čtoucího si i po večerce v uličce cosi na laptopu? Poprosí ho, aby nadzvedl nohy a urovnají vlnky na koberci pod ním.

Sejdeme se ve Starbucksu
Čína je zemí čaje, po půdě vonícího pueru i silných zelených čajů, které někdy uvolní mysl jako prásk marihuany. Sejít se k rozhovoru v čajovně ale celého během měsíce v Číně nenavrhl skoro nikdo. Chodilo se do kavárny Starbucks.

Ráno v deset hodin se zpravodajem deníku The Guardian do Starbucksu v shopping mallu u stanice metra Yonganli. Po poledni s čínským ekonomem do Starbucksu v obchoďáku Sanlitun. Pozdě odpoledne se zpěvákem punk-rockové kapely P.K. 14 do Starbucksu v nové džungli obchodů SoHo. A večer s několika čínskými asistenty zahraničních novinářů do Starbucksu v diplomatické čtvrti u stanice Jianguomen (omlouvám se puristům za to, že nebudu na tomto blogu převádět názvy míst do české transkripce).

Všichni dotazovaní ohleduplně mysleli na cizího novináře, který logo Starbucksu vždycky snadno najde. To ale pro vysvětlení nestačí. Pobočky Starbucksu v obchodním centru se staly místem setkávání těch, kteří „vědí“ – vzdělanějších, bohatších, mladších, dětí z lepších rodin. Čína se zjevně naučila pít kávu.

Paint in black
Popis byl srozumitelný. Přijet na stanici Guo Mao, vydat se směrem k nejvyšší budově Pekingu, najít menší mrakodrap jednoho hotelu, dojít k protější budově a vejít do ní vchodem z vedlejší ulice. Pak vyjet výtahem do jedenáctého patra, vystoupit a následovat hudbu. Belgický konzultant, který v Pekingu žije už třicet let, mi při našem druhém setkání chtěl ukázat své nové karaoke. Nasměroval mě tedy do soukromého klubu, kam si jednou týdně chodí s kamarády zazpívat.

U vchodu stojí dáma v upnutém kostýmku, majitelka podniku. Volá hned dvě děvčata, mladé společnice v pestrých šatech. Jedna mi sundává kabát, druhá podává nahřátý, vlhký hadr k vyčištění rukou. Můj belgický hostitel právě drží v ruce mikrofon a zpívá. Sedí vedle něj jiná společnice, za kterou chodíval už dříve do jiného karaoke baru v 16. patře této budovy. Dívka změnila lokál a následoval ji i Belgičan - do 11. patra.

Popíjíme whisky a pojídáme oříšky. „How do you like Chinese food?“ ptá se lámanou angličtinou má společnice, která zde jediná zná pár cizojazyčných slůvek. Když sundám a odhodím svetr, tak ho zvedne a pečlivě složí. Když se chci napít ze sklenky, tak zvedne i tu svou a přiťukne si. Když odcházím na záchod, tak mě doprovodí a čeká pak u východu. S nahřátým vlhkým hadříkem na vyčištění rukou.

„Dívky přicházejí obvykle z venkova, v Pekingu mají špatně placenou práci a tak si chtějí takhle o večerech vydělat. Nejsou to ale prostitutky, jen s vámi příjemně posedí,“ říká Belgičan a bere si zas do ruky mikrofon. Začínají hrát první akordy písně Paint in Black od Rolling Stones a tu si nechce nechat ujít.

„Hezky! Hezky! Hezky!“ vykřikují po skončení hitu společnice a tleskají. Tleskají i hosté u vedlejších stolů. Pak si do ruky bere mikrofon jeden japonský host a vybízí nás k tanci. Chce zpívat baladu a chce, aby se k ní lidé vlnili na parketu. Je ale čas odejít. Slečny v pestrých šatech přichází, zavírají mi zip na mikině, navlékají kabát. Člověku nezbývá než stát, usmívat se a nechat je pomalu, jeden po druhém zapnout knoflíky na kabátu. Smějí se, mávají k výtahu a v noci posílají smsku s dotazem, zda byla cesta domů poklidná.