Dělníkova smrt

Krajina je zeleno-žlutá. Ze skal vyvěrá síra. Na dohled leží sopečný kráter. Vypadá to tu jako na jiné planetě. Po kamenech kráčí štíhlí, vzrůstem malí muži. Na zádech vláčí náklad horniny, zkamenělé síry, kterou vytěžili mezi vrcholky aktivních vulkánů. Prohýbají se pod nákladem asi sedmdesáti kil, které každý den snáší do podhůří. Tito muži z Indonésie patří k dělníkům 21. století, které ve vynikajícím dokumentu „Dělníkova smrt“ zobrazil rakouský režisér Michael Glawogger.

Jeho šest let starý filmový esej se objevil v programu olomouckého festivalu populárně-vědeckých dokumentů AFO. Záběry z indonéské vulkanické krajiny se minulou sobotu večer promítaly na filmové plátno rozvěšené na náměstí před olomouckou radnicí. Před plátnem se klátil místní opilec, na něm indonéští dělníci procházeli sirnou parou, krajinou, připomínající výjev z pekla.

Na sestupu ze sopky se občas zastavili, popovídali o prostitutkách, které v podhůří navštíví jakmile donesou dnešní náklad; probrali, která z žen je umí nejlépe uspokojit. Pak zas naložili na záda kameny a pokračovali v sestupu. Potkávají na něm skupinky turistů, kteří se přišli kochat krásnými horami. Ti hned využívají situaci a fotí si portréty dělníků - s mimozemsky vypadající vulkanickou krajinou v pozadí.

Z Indonésie pochází jeden z šesti obrazů rakouského dokumentu. Další je z ukrajinské důlní oblasti Donbas. Horníci, kteří přišli o práci ve státních uhelných dolech, tam teď těží na černo. Vlezli zpátky do vykopaných šachet a kladivy a majzlíky v nich dobývají uhlí, plní je do pytlů a prodávají. Musí, jinak by nepřežili, říkají během svačiny v jedné z těsných šachet, kam je kamera doprovází. Další filmové kapitoly pochází z Pákistánu, kde dělníci rozebírají staré rezavé tankery, z Číny a z Německa, tedy ze země, odkud dělníci - třída, která utvářela dějiny a kulturu Evropy 19. a 20. století – už prakticky zmizeli.

Kapitoly v Glawoggerově dokumentu ukazují neznámé, extrémní podoby manuální práce na počátku 21. století. Tedy v době, kdy tvrdá manuální práce zmizela z očí, už ji nikdo neoslavuje a pro dělníky není ničím jiným než jen způsobem, jak se najíst a přežít.

Třeba pro muže z nigerijských jatek, které ukazuje třetí kapitola filmu nazvaná „lvi“. Jsou to jatka, kde masové zabíjení zvířat není schované za zdmi jako v Evropě. Kde se úkony, které Evropané rozdělili, odehrávají všechny na jednom místě: Muži brousí dlouhé nože a podřezávají jedno zvíře za druhým. Chlapci tahají k porážce voly. Další muži na praží kusy zabitých zvířat - v dírách v zemi rozdělali oheň a hází do něj části rozřezaných zvířat. Jiní muži hází na jednu hromadu odlomené rohy volů. Zákaznice mají dlaně plné bankovek a smlouvají o ceně masa a kůže. Na zemi se válí odhozené vnitřnosti a odpadky. Všude teče krev. A na ní chodí stovky lidí.

Smyslem „Dělníkovy smrti“ je nejen fakt, že tvrdou práci ukazuje na plátně i tím ji opět zviditelňuje. Vrací také dělníkům alespoň trochu z hrdinství, které ztratili kvůli zločinům extremistů zaklínajících se jejich jménem. Jednotlivé kapitoly filmu můžete shlédnout na You Tube - viz odkazy v článku.