Tvrdili, že bůh není

Hluk generátoru utichá, zhasínají zářivky a bez elektřiny se zastavuje i pás vydávající cestujícím zavazadla. Nikdo se tomu na mezinárodním letišti Robertsfield nezasměje. Nikdo se nerozčiluje. Nikoho to nepřekvapuje. Všichni v poklidu čekají. Po několika minutách se zářivky rozsvěcují a pás se zavazadly se dává do pohybu. A tím pádem také cestující, kteří se s kufry vydávají k autům a taxíkům směřujícím do Monrovie, hlavního města Libérie.

„Pro koho tu pracujete?,“ ptá se ještě policistka u pasové kontroly. „Pro nikoho,“ odpovídám. „A za kým jedete?“ pokračuje. „Za nikým,“ pokračuji. Policistka je překvapena. „Přijel jsem jen tak, podívat se, jako turista. Nic víc,“ říkám.

To je v Libérii nezvyklé. Do této třímilionové přímořské země, kde v letech 1989 až 2003 zuřila jedna z nejkrutějších afrických občanských válek, nejezdí prakticky žádní turisté. Neexistuje ani turistický průvodce z edic Lonely Planet, Rough Guide nebo Bradt, který by je sem dovedl (kromě velmi povrchně zpracovaných několika desítek stran v průvodci pro celou západní Afriku). Přitom tato nakladatelství pro cestovatele z privilegovaných částí světa zmapovala skoro všechna místa planety. Liberijská krajina, města a pláže jsou ale ve vědomí pozemšťanů překryté obrazy rozzuřených dětských vojáků, kteří tu před několika lety bojovali o vládu nad ulicemi a džunglí.

Stejně jako ona policistka při pasové kontrole se proto během cesty diví hodně lidí. „Jste misionáři? Jste tu s Lékaři bez hranic? Zkoumáte zásoby zlata v kopcích na severu? Co je vaše mise?“ ptají se. Nevěří, že žádný jasný úkol nemáme. Neznají cizince, kteří by k nim jezdili jen tak, znají jen ty, kteří přicházejí bez skrupulí vydělat velké peníze, šířit svou představu Boha nebo stavět školy a studně. Nakonec ale reagují podobně vřele jako ta zmíněná policistka u pasové kontroly, která několikrát nahlas popřeje skvělou cestou po Libérii.

Nasedáme do taxíku. Nad Monrovií zrovna zapadá slunce. To v Africe není procesem postupné proměny dne v noc, ale prudkým, radikálním zlomem. Revolucí, v níž neprůhledná tma během hodiny vystřídá ostré denní světlo. Je to tma, kterou narušují jen slabá světla v barech podél silnice. Je období dešťů a podobně neohlášeně jako tma přichází i déšť. Auto jedoucí před chvilkou po suché silnici náhle překonává hluboké kaluže. Stěrače nestíhají čistit přední sklo a po silnici se místy valí proud vody.

„Ježíši, zachraň mě! Ježíši, zachraň mě,“ ozývá se z místního rádia, které řidič naladil. Melodie jako z MTV, text jako z kostela. A to i v dalších písních. Než hudbu přeruší hlasatel zpráv, jeho novinky z liberijské předvolební kampaně a zahraniční zprávy o dění v Nigérii a eurozóně. Pak zas slovo dostává Bůh, respektive baptistický farář, který do tiché, nevýrazné melodie pronáší své temperamentní kázání. Promlouvá až do chvíle, kdy dojíždíme k pozemku luteránské církve ve čtvrti Sinkor, kde leží náš hotel.

„Potkal jsem tam dvě holky. Tvrdily, že bůh není,“ zaslechnu před ulehnutím do postele mladého Liberijce, který před vraty hotelu kamarádům vypráví o pobytu v Americe. „To si tam myslí víc lidí,“ dodá. Kamarádi žasnou.

Další příběhy a fotografie z Libérie se na blogu „Periferie“ objeví v příštích týdnech.

Cesta byla částečně financována evropským projektem "Football for development", viz. www.fotbalprorozvoj.org nebo www.footballfordevelopment.net