Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Spisovatelé o knihách

Mistrovská mizení Petry Soukupové

Co se týče nejzajímavější české prózy uplynulé sezóny, byly dvě: Cesty na Sibiř Martina Ryšavého a Smrt nebudeš se báti Radky Denemarkové. Je to teprve pár dní a už jsou tři. Jedním dechem bych totiž dodala také Zmizet Petry Soukupové, soubor tří novel, který právě vyšel v nakladatelství Host

  • Autor: Karel Cudlín
• Autor: Karel Cudlín

Zatímco Cesty na Sibiř jsou strhujícím autobiografickým vyprávěním o Ryšavého pobytu na Dálném východě a Smrt nebudeš se báti autorsky reflektovaným ponorem do světa šílencova, Soukupová se jakýmkoli autobiografickým momentům důsledně vyhýbá již od své prvotiny K moři.
Na první pohled zaujme také další odlišnost. Zatímco oba prvně jmenované texty kypí šťavnatostí ať již jazykovou v případě Denemarkové či vypravěčskou v případě Ryšavého, próza Zmizet, skládající se ze tří samostatných novel, čtenáře až zaskočí všestranností své úspornosti.

Z vět a odstavců sekaných jazykem bez metafor autorkou bez špetky osobní angažovanosti, už po několika stranách mrazí. Dychtivě, snad i kvůli hladce šlapajícímu strojku textu, jsem četla po ránu, před spaním i v dopravních prostředcích, četla jsem hltavě od začátku až do konce.

Ta snadnost mě místy mátla. Nepatří snad k dobré knize také stavy zadření se, zmatení z nepřístupných metafor a tonutí v močálech významů? Vždyť právě bloudění knihou, to valivé brodění se mokrým sněhem textu bývá tím nejintenzivnějším zážitkem. Texty do hladka vypulírované, po nichž oči kloužou jako nůž po krajíci s taveňákem, se mě obvykle nezmocňují. Zaujmou, to ano, ale s posledním odstavcem bývá to, co bylo rychle zkonzumováno, ještě rychleji zapomenuto. V případě Soukupové novel nikoli. Silný pocit znepokojení přetrvává. Neklidu, který narůstá již od počátku čtení a se závěrem knihy nekončí.

Příběhy, které Soukupová píše, jsou prosté i rafinované zároveň. Prostí jsou hrdinové a jejich patálie nahlížené většinou dětskýma očima, naivně a zároveň jakoby bez empatie. Soukupová se se svými hrdiny neztotožňuje. Necítí s nimi, jsou jí svým způsobem ukradení. Rozumí jim ale skvěle. Protokolům zpackaných příležitostí a citových mnohaúhelníků, které se kamsi hroutí vinou vychýleného těžiště. Autorčin úsporný jazyk a okázalá necitovost, jež činí situace hrdinů o to působivějšími, oč méně se o ně jakoby zajímá, díky zmnoženým vypravěčským perspektivám, jimiž text bobtná a znesnadňuje čtenáři s postavami sympatizovat, ústí do paradoxu, textu bohatého prázdnotou.

Existenciální tíseň na mě padla jako deka, text se přes svou vnějškovou hladkost zadřel pod kůži. A to bych bývala řekla, že příběhy pouhého kdo s kým a proti komu, příběhy výlučně jen mezilidských vztahů, jsou vlastně stále o tomtéž.

A vida, nejsou. Tak jako Soukupová je totiž u nás nikdo nepíše. Na mysli může při čtení sice vytanout například Jan Balabán, textům Soukupové ale schází jeho hořkost. Na rozdíl od Balabána se totiž u Petry Soukupové nedaří byť i jen domýšlet si autorčinu vlastní životní zkušenost. Za množstvím perspektiv svých vypravěčů zůstává totiž pečlivě skryta. Mizí spolu s autorčinými hrdiny, titul novelového souboru Zmizet neevokuje jen název prvního z příběhů, ale také celkové vyznění. Ony tři texty v jednom na sebe sice navzájem přímo neodkazují, Soukupová, se na rozdíl od jiných nepokouší, ačkoli by se to nabízelo, nechat své příběhy na určitých místech protnout, ale moment absence či útěku je v každém z nich přesto bolestně přítomen. Odtud také vane to zmiňované existenciálno. Jako mrazivý vítr ze životů, kterým něco důležitého schází, byť třeba jen proto, že nikdy nedostaly šanci nalézt to, či jim k tomu scházela odvaha. Odvaha naopak neschází Petře Soukupové. A obsáhnout tyho životy prostřednictvím jejich z různých stran nasvícených střepů, je šancí, kterou vrchovatě využila.

Petra Hůlová /1979/, vydala v nakladatelství Torst romány Paměť moji babičce, Přes matné sklo, Cirkus Les Mémoires, Umělohmotný třípokoj, Stanice Tajga, je držitelkou Ortenovy ceny, ceny Magnesia Litera, ceny Josefa Škvoreckého a vítězkou ankety Lidových novin Kniha roku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].