Na okraj apokalypsy

Sotva jsem však knihu otevřel, byl jsem uhranut (omlouvám se za patetický výraz). Ani ne tak dějem – hned na první stránce se zhmotní typický frontman amerického mýtu, kluk z nuzných poměrů, který se dá na šikmou plochu. Tenhle má navíc tu smůlu, že se narodí do první poloviny 19. století v Tennessee, ve čtrnácti utíká z domova a po beznadějném plahočení a tisícerých rvačkách se spolčí s tlupou lovců skalpů. Oddíl žoldáků, do něhož se předtím kluk nechá naverbovat, je překvapen divošským nájezdem (strana 60, doporučuji všem, kdo jinak nemají čas či chuť číst celý epos). Masakr přežije pouhých osm vojáků, ti jsou vzápětí pochytáni vojskem a nahnáni do vězení. Tam se v pravou chvíli zjeví jako bůh z mašiny hlavní zloduch – soudce Holden (mnohem složitější, barvitější a filozofičtější předobraz pozdějšího zabijáka Chigurha z Tahle země není pro starý). Ten vytáhne kluka z žumpy a dá mu šanci připojit se ke Glantonovu gangu. Což je autentická banda vyvrhelů, jež se v letech 1848–50 živila na texasko-mexické hranici prodejem indiánských skalpů mexické vládě. Vůdce Glanton ale brzy přijde na to, že mezi mexickým, indiánským, případně bělošským skalpem není rozdíl, a tak začne zabíjet šmahem všechny včetně těch, kdo si jeho tlupu najali na svou ochranu.

O skutečnosti, že McCarthy pečlivě a dlouho studoval prameny a navštěvoval místa, do nichž se chystal děj zasadit, se toho napsalo i u nás dost. Čtenář poučený anotacemi ví, že v ději vystupuje celá plejáda historicky podložených masových vrahů, takže je na krutosti všeho druhu připraven. Na co však připraven být nemůže, je nevídaná hyperrealistická břitkost, bezprecedentní básnivá síla, s jakou je román zpracován. Zběsilá není jen doba, o níž kniha mluví, zběsilý je sám styl vyprávění. Zběsilý a přesný, ať už jde o Eliášův oheň tančící na obručích vozů vlekoucích se sopečnou pustinou, o plesnivé boty hlavního hrdiny či o strom ověšený zavražděnými nemluvňaty s vyloupanýma očima.

Na pozadí důsledné demýtizace divokého Západu (kde romantický přídomek „divoký“ jen mlhavě postihuje skutečnost) se rozvíjí mohutná barokní fuga posedlá mýtem smrti. Lidé se zabíjejí na potkání, protože je to způsob jejich komunikace, obživy i druh zábavy. Je to zvyk. Zlo nemá příčinu, není důsledkem určitého činu ani vlastností určité osoby či skupiny osob, a není ani odpovědí na zlo předešlé. Je vrozeným dědictvím všeho tvorstva. McCarthy se nepokouší hledat ani naději, ani východisko. Naděje v jeho podání je, pokud vůbec nějaká, jiného řádu. Dokazuje, že literatura může být i v naší digitálními médii zpitomělé době stejně naléhavá, třeskutá a elektrizující, jako bývala za časů Fjodora Michajloviče Dostojevského.

(Pod čarou bych se rád omluvil, že chválím opus kmenového nakladatele, ale opravdu jsem letos nic silnějšího nečetl.)

Emil Hakl (1958) se narodil a žije v Praze. Vydal dva svazky poezie a pět prozaických knih, z nichž novela O rodičích a dětech byla oceněna cenou Magnesia litera 03 a dočkala se filmového zpracování.