Moje hodiny češtiny pro začátečníky začínají vždycky stejně. Napíšu na tabuli osm opakovacích otázek a žáci na ně písemně odpovídají. Otázky musím bohužel vymyslet. V začátečnických hodinách je moje fantazie omezená počtem probraných lekcí. V první lekci je to fakt dřina. Věty typu „máš velké nebo malé auto“, nebo „jsi Angličan, nebo Američan?“ … za ty se hanbou propadám. Včera jsem si ale pořídila knihu a ta mě na hodině zachránila.
Kniha se jmenuje Studie v šarlatové, napsal ji sir Arthur Conan Doyle a je to první případ neodolatelného Sherlocka Holmese z roku 1886. Asi by mě nenapadlo si to kupovat, kdyby zrovna v nákupním středisku, kam chodím každou středu do kina, nevisely dva rozkošné plakáty – na jednom je v chladných modro-šedých odstínech vyveden Sherlock Holmes a na druhém, švihák doktor Watson.
A nelituju. Nelituju ani jednu, jedinou vteřinu. Čtu v metru a užívám si, jak to ten slavný sir báječně umí, jak mi krásně na prvních stránkách vylíčí ty dva muže, které tak dobře znám od vidění z plakátu, ale na jednotlivé případy, nebo na Psa baskervilského, si vzpomínám jen matně. A když v knize poprvé Sherlock Holmes začne melancholicky vrzat na své housle, mám v očích slzy.
Nejvíc se kochám detaily – jak má Sherlock na rukou skvrny od chemických sloučenin, jak se při pochvale od Watsona rdí jako mladá dívka, nebo jak manipuluje s lidmi. Jeho maniodepresivní stavy, nafoukanost, genialita, a Watsonova lenivá povaha, pozdní vstávání, trochu neohrabaný selský rozum, jeho skvělé druhé housle. Přestože je příběh sepsaný na konci devatenáctého století, tak všechny ty pátrací akce mají potřebný spád a ponor do minulosti hlavních aktérů – přenesení příběhu do Utahu mezi mormony, popisy tamní pouště, pohoří Sierry Blanky a krása a nešťastný osud americké dívky Lucy jsou prostě dokonalá ukázka moderního románu. Sir Arthur Conan Doyle byl taky pěkně složitá, renesanční osobnost a především vykonal, kromě toho, že vytvořil Sherlocka s Watsonem, mnoho hrdinských činů. Nejen, že detektivky sám psal, ale sám také vyšetřil dva případy a dostal nespravedlivě odsouzené ven z vězení. Díky jeho šetření v případu Georgeho Edalji odsouzeného na základě nepřímých důkazů byl pak v Anglii zřízen dosud chybějící odvolací soud. Angažoval se v politice, v ochraně lidských práv a navíc propagoval lyžování.
Pak přijdu na hodinu. Čekají na mě ty nevymyšlené věty. A vzpomenu si na ty dva v podnájmu na Baker Street….A už to mám: Je Sherlock Holmes Američan, nebo Angličan? Kde bydlí Sherlock Holmes? Je Watson doktor? Jedu jak dráha a za chvilku mám osm variací na sloveso být, bydlet a Sherlocka Holmese. Pak vysvětlím, že zrovna čtu Studii v šarlatové. Žáků se zmocní amok. Až na jednu paní, která se nás zeptala, kdo že je Sherlock Holmes, všichni o překot a iniciativně mrskají česká adjektiva a tvoří věty: Sherlock Holmes je sympatický, doktor Watson je veselý. Sherlock Holmes je veselý a taky smutný.
Všichni to četli. Všichni to milují. Všichni na to chtějí jít do kina. Žák Pedro se na závěr zeptal: Jsou Sherlock Holmes a doktor Watson homosexuáloví? (Plurál žákům moc nejde). To se nikdo už nedoví, ale jsou to literární postavy, jaké si přeje každý spisovatel stvořit. Tak neobyčejně psychologicky propracované, z papíru, ale přece z masa a kostí, jako by jim spiritista Doyle propůjčil všechno co kdy prožil a viděl: búrskou válku, cestovatelské zážitky z plaveb kolem Grónska a Afriky, súdánské povstání dervišů, otroctví v Kongu, ale taky melancholii, jež se ho jistě zmocnila, když se po odborné stáži ve Vídni v oboru očního lékařství vrátil, otevřel si ordinaci a nepřišel do ní ani jeden pacient.
Romány a povídky sira Arthura Conana Doyla jsou dodnes moderní a vůbec na ně nepadá prach. A zároveň jsou součástí tradice – Doyle sám navazoval se svým Holmesem na detektiva C. Augusta Dupina, kterého vytvořil Edgar Allan Poe, na Holmese pak zase navázala svým Herculem Poirotem Agatha Christie a vůbec všechny další podivínské a zároveň neodolatelné osobnosti detektivů a detektivek jsou vlastně do jisté míry také děti A.C. Doyla. Ten sice prý Holmese po čase úplně nenáviděl, protože kvůli němu další jeho díla dost zapadla a nemohl se ho zbavit, ani když ho pak v jedné detektivce zabil. Kvůli protestům čtenářů ho musel zase vzkřísit. Mimochodem, to samé potkalo Josefa Ladu, měl už Mikeše plné zuby, chtěl ho poslat na věky do světa, ale děti se prý nedaly a Mikeš se musel vrátit.
Co víc si může romanopisec vůbec přát?
Markéta Pilátová (1973) je hispanistka, novinářka a spisovatelka. Její román Žluté oči vedou domů byl nominován na cenu Magnesia Litera a cenu Josefa Škvoreckého. V současné době žije v Argentině, dříve dlouhodobě pobývala ve Španělsku a v Brazílii.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
