Nakladatelství Baobab, které vydává to zajímavější z české produkce knížek pro děti, slaví deset let své existence. A to by bylo, aby mezi jubilejními tituly chyběla nějaká, která bude mít co do činění s opravdickým baobabem. Našla se – Malé černé pohádky pro nebojácné děti Blaise Cendrarse s ilustracemi Alžběty Skálové v překladu Markéty Pézlové. Pohádky ale nejsou černé ve smyslu černého románu či černého humoru (ač by k tomu název vybízel), nýbrž ve smyslu černého kontinentu. Český název je ovšem vtipným volným překladem originálních „černošských“ pohádek a stojí za to si zjistit, že jejich autor, francouzský spisovatel a dobrodruh švýcarského původu (překládaný i do češtiny), je poprvé vydal už roku 1929.
Přiznám, že Malé černé pohádky jsou tím prvním, co jsem od tohoto autora četl, ale zároveň je třeba říct, že mě dost navnadily k četbě dalších knížek. Spíše než ve francouzské próze se orientuji v české produkci knížek pro děti, a tak jsem si nemohl nevšimnout, že tato knížka vyšla za přispění hned tří institucí, všech frankofonních. Těžko soudit, jestli z podpory nejvíc profitovala překladatelka, nakladatelství či Cendrarsovi dědici, ale ze všeho nejvíc bych to přál ilustrátorce knihy Alžbětě Skálové. Počet jí ilustrovaných knížek je vzhledem k jejímu věku (ročník 1982) obdivuhodný, ale na téhle knížce se vyřádila s velikou chutí a empatií. S povděkem kvituji, že v jejím stručném medailonku nechybí informace, že tato knížka je ilustrovaná metodou proškrabávání vlastnoručně vrstvených různobarevně vzorovaných omítek – jinak bych jí možná zazlíval drobnou pobledlost ne úplně nejvhodněji zvolené obálky. Ale už titulní list uvádí vše na pravou míru a čtenář jen žasne.
Deset pohádek v knížce obsažených se tu podobá bajkám, tu připomenou některá temně věcná vyprávění bratří Grimmů. Ale od bajek je odlišuje hlavně to, že všudypřítomná zvířata nejsou alegoriemi, ale mnohem spíše totemy – duchy předků, a od evropských pohádek se samozřejmě liší atraktivními reáliemi jako čirok či kajmani. Ale zároveň se podstatně liší od lecjakých módních etnovyprávění – a sice kulturou jazyka a stylu vyprávění. Těžko říci, zda více chválit překladatelku či autora za to, kdo z nich má větší podíl na vzácně vyvážené míře syrovosti původního folklóru a jeho nepůvodních úprav, které umožňují evropským (!) dětem (!) jej pochopit, přijmout, zasmát se a poučit. Ale žádný z příběhů nevyznívá do ztracena, buď pobaví nonsensem, či nečekaným happyendem, ve chvíli, když už vše vypadá na pořádný malér.
Konkrétně: jazyk překladu je expresivní, ale spíše naznačuje možnou expresivitu afrického originálu; zvukomalebný – ale což k tomu rytmická „afričtina“ nevybízí? – a v uvážené míře hovorový. Kompozice je rafinovaná – až předposlední pohádka je téměř novelou, poslední a první pak vytvářejí rámec. Nicméně abych nepřechválil: hnidopišsky mě v jinak krásné knížce rušily opakující se typografické drobky typu vynechané mezery po interpunkčním znaménku.
Tak uvažujme spolem: nebyl by tohle hezký dárek pod štědrovečerní baobab pro kohokoli?
Malé černé pohádky pro nebojácné děti, Blaise Cendrars, Baobab, 2010, 48s
Radek Malý
(1977) je autorem poezie, dramat a knížek pro děti. Také překládá poezii z němčiny. Za sbírku Vraní zpěvy (2002) mu byla udělena Cena Jiřího Ortena, za sbírku Větrní – zcestné verše (2005) cena Magnesia Litera a za sbírku Malá tma (2008) Výroční cena Nadace Český literární fond. Dramatický text Pocit nočního vlaku získal v Cenách Alfreda Radoka 2006 čestné uznání a Cenu Českého rozhlasu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
