Soupeř matrik

reklama

Balzac zjednodušoval a přeháněl. Psal na efekt. Pokud byl dlouhá léta a jaksi znuděně ceněný pro svoji realističnost, dnes si ho vážíme pro opak.

Dělám tady z Balzaka nerealistického šílence (nějakého Thomase Bernharda). Už týdny si čtu v jeho díle. Dva tisíce postav Lidské komedie (odtud soupeř matrik), 100 knih sepsaných mezi třicátým a padesátým rokem života. Je to overwhelming. Nereálné. Nerealistické. Zjednodušování a přehánění. Bez toho by nebylo umění.

Karlův most je zjednodušený a přehnaný. Pokud by nebyl zjednodušený a přehnaný, nad Vltavou by doteď visely plány.

Balzac toto téma (k tvorbě je třeba rozhodnost a síla) zpracovává v Neznámém veledíle, v oné novele o malíři, který ne a ne skončit.

Jinými slovy - i z toho nejsmutnějšího díla (ukončeného díla) ve skutečnosti čiší bezmezné zdraví. Vzpomeňme si na Goetha a na jeho podezíravost k nemoci, k romantikům typu Achima von Arnim, jejichž tvorbu Goethe nemohl vystát.

Goethe reagoval na slabost podrážděně, i jeho se samozřejmě tohle téma týkalo, i jeho slabost bytostně ohrožovala. Ale pustit něco takového (slabé dílo) do světa, přestat držet masku před tváří, ztratit štít? Netvořit útočně? Netvořit s energií a v rozletu? Netvořit s vůlí, s vírou a nadějí, s chutí na spásu a slávu? Ani náhodou. Něco takového by mu přišlo pod úrovní, něco takového nepatří do umění a do literatury.

Autor skutečné hodnoty, autor talentovaný a geniální se svým dílem snaží dosáhnout zdraví (chce se smát jako všichni - slavný a spasený), zatímco autor druhořadý se svojí tvorbou snaží odlišit od smutné (smějící se) masy, tedy jaksi znemocnět. Dichotomie zdraví-nemoc je pro tenhle příspěvek klíčová. Balzac je šíleně zdravý. Je to autor pro lidi, kteří mají tu lidsky zásadní iluzi, že je třeba chodit a žít. Máchat křídly nad propastí. Nepřipustit si, že... Nepřipustit. Držet masku a štít.

Tak třeba pár vět z Goriota:

Paní Vaquerová často vyprávěla o této žalostné události, naříkajíc na svou přílišnou důvěřivost, ačkoli byla
nedůvěřivější než kočka. Podobala se však mnohým lidem, kteří nedůvěřují svým nejbližším, zato se svěří prvnímu
cizinci. Zvláštní morální fakt, avšak pravdivý, a jeho základ snadno najdeme v lidském srdci. Snad někteří lidé nemohou už nic získat od těch, s nimiž žijí - když jim odhalili prázdnotu své duše, cítí potají, že jsou jimi po zásluze přísně souzeni.

To jsou téměř Bernhardovy pravdy, zjednodušené, přehnané. Věty, je lepší říct.

A pak, stejně jako u Bernharda, opakování. Bernhard zaříkává, lamentuje a opakuje, protože básní (protože má umělecký záměr, jinými slovy), Balzac opakuje a opakuje, protože si chce - no ano - vydělat prachy. Celý život v dluzích, jak víme.

Podnikal, homo homini podnikatelem, jak víme, ale zásadně ve svém podnikání přeháněl. Ale Bernhard měl přece taky rád nemovitosti. Kouzelná scéna z Lesku a bídy kurtizán: “Milé dítě,” řekl kněz po chvíli, “vaše matka byla židovka a vy jste nebyla pokřtěna, ale ani do synagogy vás nedovedli: jste v náboženském předpeklí, kde jsou malé děti...”

“Malé děti,” opakovala zjihlým hlasem.

Čtete to a vážíte si toho. Na mnoha místech vidíte machu, patos, dramatizování, ono cílení na efekt nebo jen pozůstatky stylu, kterým Balzac deset let před začátkem své skutečné tvorby (než ve třiceti začal psát pod svým skutečným jménem Balzac, ač se smyšleným šlechtickým de) sepisoval šestákové dobrodružné romány, ale drží vás to. Požíráte to stejně spěšně, jak to Balzac psal. A když se pak ve Ztracených iluzích pročtete k místu, kde se na plese potkáte s postavami, o nichž jste četli v Goriotovi, když na ně v opeře hledíte z lože, v níž jste s Lucienem de Rubempré, když se tyto dva možné světy, tyto dvě neprostupné bubliny dotknou, zažijete jeden z vrcholných čtenářských zážitků vůbec.

Znalost mužovy tváře je milující ženě tím, čím je námořníkovi znalost širého moře.
Ach.

David Zábranský studoval mediální vědy a právo, v nevládních organizacích se zabýval problematikou lidských práv. Prvotinu Slabost pro každou jinou pláž vydal v roce 2006, jeho druhá kniha Šternův pokus milovat je z roku 2008.