Opět jsem se rozhodla objevit Ameriku. Po skvělém a velmi chlapáckém Mailerovi jsem pro vyváženost sáhla po nenápadné knížce s došeda laděnou obálkou, která se na pultech objevila teprve nedávno. Cesta Amerikou je souborem pečlivě vybraných povídek a krátkých próz amerických regionálních autorek, které vybraly, přeložily a řadou dalších textů opatřily Dagmar Pegues a Tereza Kynčlová.
Ze seminářů angloamerické literatury si ještě vybavím termín „literatura místního koloritu“ a také jméno Kate Chopin, snad pro jeho libozvučnost. Proto bylo zajímavé při literární cestě po regionech USA, konkrétně New Orleans, Nové Anglie a Louisiany přelomu 19. a 20. století a americko-mexickým pohraničím druhé poloviny minulého století objevovat další pozapomenuté a u nás téměř neznámé spisovatelky. Čtení to bylo o to bohatší, že povídky předchází rozsáhlá předmluva, která je zároveň odbornou teoretickou statí na téma regionálních autorek. Další podobné texty uvozují jednotlivé regiony a následují i poměrně podrobné medailonky spisovatelek.
Nejdřív mi tohle čítankové uspořádání trochu vadilo. Mimoděk jsem v povídkách vyhledávala znaky, na které editorky předem upozornily, a připadala si přitom jak při plnění domácího úkolu. O potěšení z četby mě to ale připravilo jen do té doby, než jsem na hru přistoupila a nakonec se od ní úplně odpoutala, prostě jsem si o autorkách četla až po ochutnávce jejich díla. Tak jsem mohla lépe srovnat svoje postřehy s informacemi erudovaných odbornic.
Asi není těžké odhadnout předem téma povídek. Prakticky všechny spojuje hledání cesty k sebeurčení a uplatnění ženy ve společnosti a střet s tradičním pohledem na ni. Regionální autorky se ale vyrovnávají i s dalšími stereotypy, které ztěžují ženě život ve většinové společnosti. Jde například o barvu pleti, sexuální orientaci, nebo beznadějnou chudobu. A také násilí, ať už přichází ze strany manžela, rodiny či úplně zvenku, vůči němuž je žena často úplně bezbranná.
Líbí se mi, že autorky své stesky nesvěřují papíru prvoplánově, ačkoliv třeba právě do detailu popsané násilné scény by jim mohly u většinového publika pomoci k větší popularitě. Naopak, co se týká násilí i sexuality, jíž se povídky také věnují, postačí náznak a řečeno je vše. V této souvislosti mi nejvíce utkvěla v paměti povídka Můry Heleny Maríi Viramontes, kde vnučka omývá po smrti babičky její tělo a na zádech objeví tenké jizvy po bičování a uvědomí si, že s babičkou nemluvila nikdy o ničem důležitém.
Sbírka šperků Marty la güery od Mary Helen Ponce zase promlouvá bez náznaků, ale drsná pravda je vložena do úst malé holčičky a o to je drsnější. Dvě malé přítelkyně si prohlížejí klenoty matky jedné z nich:„Lina mi vysvětlila, že kdykoliv došlo mezi jejími rodiči k hádce, Rocky (jak označovala svého otce) se rozčílil a la güeru uhodil… Šperky pak nabídl Martě výměnou za odpuštění, kterého se mu z její strany vždy dostalo. Tyhle rubínové náušnice, vyprávěla mi Lina, zatímco se dloubala v nose, Rocky zakoupil poté, co dal Martě pěstmi do žeber a zlomil jí dvě naráz.“
Obě zmíněné povídky jsou z oblasti americko-mexických hranic. Zvláštností tamní tzv. chicanské literatury je mimo jiné dvojjazyčnost, takže v povídkách se hojně vyskytují výrazy ve španělštině. Podobně v povídkách z New Orleans najdeme francouzská slovíčka či fráze. Cizí výrazy jsou v této knize vysvětleny pod čarou, v poznámkovém aparátu je pamatováno na vysvětlení i různých místních rčení či skutečností, kterým by český čtenář nemusel rozumět.
Nutno ještě zmínit, že medailonky spisovatelek jsou často stejně dobrodružné čtení, jako osudy jejich hrdinek. Z povídek pociťuji určitou smířenost s osudem. Pokud hrdinka revoltuje, nemá to se zbytkem společnosti vůbec jednoduché a nejmíň pochopení může očekávat od svého nejbližšího okolí. Se stejnými předsudky se musely samozřejmě potýkat také samotné spisovatelky. Ať už při kurzech tvůrčího psaní, kde ani pedagogové neprojevovali nutně dostatek pochopení, tak samozřejmě u příbuzných a známých. Stálo je jistě mnoho sil, než mohly prorazit, a tak i tato antologie může být znamením, že udělaly dobře.
Petra Batók
(1979 v Praze), vystudovaná magistra umění na Literární akademii (obor mediální a komunikační studia), nedostudovaná environmentalistka na PřF UK (obor ochrana životního prostředí), pracovala jako referentka, asistentka, recepční a au-pair a PR manažerka v mediální agentuře. Dětství prožila v Praze, pubertu ve Starém Plzenci a dospěla v Londýně. Žije v Mukařově, je vdaná a má dva syny. Vyšla jí sbírka povídek Rovnodennosti v edici Prvotiny na Literární akademii a novela A pak už jen tma v nakladatelství Labyrint.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
