Ten chlapík vypadal tak trochu jako mimozemšťan. Měl ohromné modré oči panenek mrkaček ve skřítkovském obličeji, rozcuchané vrabčí hnízdo na hlavě. A bylo zvláštní, že nepřišel v pyžamu. Autor slavných komiksových stripů Paměti pána v pyžamu (2011), v nichž popisuje život člověka, který pracuje doma na volné noze, španělský kreslíř a také autor ceněných grafických románů Paco Roca je ale všechno, jen ne mimozemšťan. Stojí svýma nohama oděnýma v odrbaných džínách pevně na zemi. Pro své grafické romány často sbírá materiál a investiguje klidně i rok a půl, jak vyprávěl na besedě, která se konala v rámci letošního Komiksfestu v pražském Institutu Cervantes.
Kvůli své zatím nejslavnější knize
Arrugas
(Vrásky, 2007) navštěvoval téměř půl roku nejrůznější domovy důchodců, ústavy pro přestárlé a nemohoucí či léčebny dlouhodobě nemocných. Všímal si především lidí, které postihl tzv. „largo adiós“ (dlouhé sbohem), jak se nemoci ve Španělsku říká, tedy Alzheimer.
Kniha je inspirovaná příběhem skutečného muže, tatínka kamaráda Paco Rocy. “Byl to chlapík, který si s námi povídal o filmech, hudbě, nebo komiksech, nesmírně kultivovaný a vzdělaný, mladý duchem” vypráví o předobrazu své postavy. Pak ale pan Emilio začal trpět Alzheimerovou chorobou a jeho příbuzní ho museli umístit do ústavu, protože už se o něj nemohli starat. Pocity lidí s touto diagnózou, jejich světy, v nichž se mísí vzpomínky, postupné propadání do chaosu a sny jsou zachyceny s velkou dávkou něhy, pochopení, ale taky krutého, černočerného humoru.
Paco Roca ale říká, že si v podstatě téměř nic nevymyslel, všechny situace buď odpozoroval v ústavech, nebo zachytil vyprávění svých vrstevníků, jež mají prarodiče či rodiče v domovech důchodců a pečovatelských domech.
Rocův styl je přitom velmi klasický, nejedná se o artový komiks plný rozmáchlých gest a odstínů. Naopak. Jde o precizní práci s výrazem jednotlivých postav, o skutečnou sugestivní podobu míst, jejichž atmosféru chce tvůrce evokovat. Odkazuje tak také na své komiksové vzory z padesátých let. Mnohdy téměř anonymní kreslíře, jež pracovali spíše jako námezdní síly ve velkých nakladatelstvích vydávajících dětské a dobrodružné komiksové příběhy. Těmto svým kreslířským hrdinům Paco Roca věnoval další grafický román Kreslířova zima.
Hispánský komiks na rozdíl od českého má za sebou dlouhá období velké obliby, specializovaná nakladatelství, náklonnost týdeníků i deníků a kontakt se světovou produkcí, nepřerušený ani v období frankistické diktatury. Ve Španělsku se uděluje národní komiksová cena a na vyhlašování jsou přítomni např. členové španělské královské rodiny. (Tuhle cenu získal grafický román Vrásky v roce 2008). Nové impulzy mu pak přinesli zejména mladí autoři z Latinské Ameriky, kteří se buď natrvalo usadili v Barceloně nebo Madridu, či pravidelně přispívají do španělských deníků a týdeníků, jako např. velmi populární argentinská kreslířka a humoristka Maitena či i českým čtenářům známý Ricardo Siri Liniers.
Hispánskému komiksu se teď ale daří zejména díky grafickému románu. Na mnohem větší ploše tak tvůrci mohou rozehrát rozvrstvenější příběh a témata jsou leckdy od klasického kresleného humoru na hony vzdálena.
Adaptace Vrásek byla také úspěšně uvedena na několika filmových festivalech. Není divu, že téma rezonuje v celém světě a kniha byla přeložena do mnoha jazyků – podle odhadu totiž trpělo onemocněním Alzheimer v roce 2008 již 37 milionů lidí. V České republice to bylo v roce 2000 zhruba 50–70 tisíc osob, v roce 2008 již 120 tisíc. Pokud nebude nalezena účinná léčba, odhadují odborníci, že do roku 2050 vzroste počet nemocných na celém světě čtyřnásobně, minimálně na 100 milionů případů.
Český nakladatel se pro tenhle dojemný a zároveň velmi objevný grafický román teprve hledá, ale než se někdo najde můžete se podívat alespoň na trailer k filmu Vrásky. Paco Roca se podílel nejen na filmovém scénáři, ale také na výtvarné stránce filmu.
Markéta Pilátová
(1973) je spisovatelka, hispanistka a novinářka. Její román Žluté oči vedou domů byl nominován na cenu Magnesia Litera a cenu Josefa Škvoreckého, stejně jako její druhý román Má nejmilejší kniha. V současné době žije v Praze, dříve dlouhodobě pobývala ve Španělsku, v Brazílii a v Argentině. V prosinci 2009 vydala dětskou knihu Víla Vivivíla a stíny zvířat, o rok později pro děti napsala knížku Kiko a tajemství papírového motýla a další pokračování příběhů o Víle Vivivíle s názvem Víla Vivivíla a piráti Jižního moře. Nedávno vyšel německý a brazilský překlad knížky Žluté oči vedou domů. Připravují se překlady do polštiny, španělštiny a holandštiny. Více informací na
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
