Nebojte se Dardy

Nejdřív jsem váhala, jestli se hodí psát o díle autorky, která do této rubriky rovněž přispívá, ale román Ireny Douskové Darda mě natolik nadchl, že jsem váhat přestala. Takže prohlašuji, že Irenu Douskovou sice znám, ale tahle recenze není domluvená a nežádám za ni žádnou protislužbu.

Román Darda volně navazuje na dva úspěšné romány Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák – ale pokud jste předchozí dvě knihy náhodou nečetli, tak to vlastně nevadí. Je s nimi spojen hlavní hrdinkou Helenou, která už není školačka ani maturantka, ale „průměrně slavná“ (díky jedné roli v jednom seriálu) herečka středního věku.

Zejména s prvním románem volné trilogie Dardu spojuje i neobvyklý název, který zaujme. Darda znamená (podle slovníku cizích slov) úder, silnou ráno a dokonce i karetní hru, ale také je to příjmení hrdinčina manžela. Manžel je úspěšný manažer a Heleně se už dlouho zdá, že je hodně (a víceméně bezdůvodně) nespokojen se svým životem, se svou prací, se svým okolím, se svými dětmi a hlavně a především se svou manželkou. Vysvětlení přichází zničehonic a je překvapivě prosté a obehrané: Darda se rozhodl odejít a hledat spokojenost u mladé přítelkyně.

Teprve potom – podle pravidla, že pošťák zvoní vždycky dvakrát – ale přichází ta skutečná „darda“ – Helenka se při náhodné rutinní kontrole dozví, že je velmi vážně nemocná. V tom okamžiku čtenář očekává dvě možné cesty: tragédii (hrdinka zemře) nebo idylu (manžel se k ní vrátí).

Helenka taky zpočátku doufá, že se k ní Darda vrátí, ale to se nestane, protože Darda je ... prostě debil, jak je čtenáři čím dál jasnější. Nedivím se, že hrdinka vidí a líčí manžela tak záporně, v černých barvách, na jejím místě bych patrně použila barev ještě černějších, ale autorka by – možná – mohla projevit trochu nadhledu a najít na Dardovi nějaký pozitivní rys, nebo aspoň ubrat z těch záporných (což je jediná drobnost, kterou bych knize vytkla). Hrdinka ne – kdyby se od Dardy definitivně neodpoutala, tak by nepřežila.

Po oné osudové zprávě totiž nenásleduje tragédie ani idyla, ale každodenní život. Každodenní život znamená boj se smrtelnou nemocí, večery u vína s kamarádkou, hovory s přítelem dospívající dcery, který miluje Obamu, protože je taky černoch, intriky v divadle, konkrétně spory s mladou feministickou dramaturgyní Kozlem (je vdaná za muže jménem Kozel a nepřechyluje své příjmení, protože je feministka) o slavnou rakouskou dramaturgyni Gertrudu Macek... – ale nebojte se, román je velmi čtivý, ale není to sled veselých historek bez hlubšího smyslu.

V románu se také velmi zajímavě promítá určité rozdělení současné (patrně nejen české a nejen intelektuální) společnosti na ty, kteří mají správné názory (třeba politicky korektní, nebo vyznávající jedině pravdu a lásku, nebo feministické, dosaďte si cokoliv, ale hlavně nepřipouštějící diskusi, natožpak opačný názor), a na ty ostatní. A také zatvrzelá a zbytečná nesmiřitelnost obou těchto skupin. Ale zase musím důrazně napsat: Nebojte se, není to publicistický text!

Darda je především zábavný román, čtivě a dobře napsaný příběh, poutavé zachycení přelomového úseku života tady a teď. A pokud z něj někdo ještě navíc načerpá odvahu či naději, tím líp.

Irena Dousková, Darda, Druhé město, Brno, 2011

Markéta Hejkalová je autorka románů Důkazy jejího života (2010), Kouzelník z Pekingu (2008), Slepičí lásky (2006), Vždycky jedna noc (2004) a Ženy a cizinci na konci tisíciletí (2002) a knih faktu Mika Waltari. Doba, život a knihy světoznámého spisovatele (2007), U nás v Evropě (2006) a Stručná historie států - Finsko (2003), překladatelka finské literatury (Mika Waltari, Arto Paasilinna), členka výboru Mezinárodního PEN klubu a místopředsedkyně jeho českého centra, zakladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Její knihy byly přeloženy do ruštiny a angličtiny.