Konec stříbrného věku

Knihu jsem nedočetl záměrně ze dvou důvodů. Začnu tím druhým: zajímalo mě, jestli jsem schopen napsat recenzi na nedočtenou knihu a jestli se k tomu můžu vůbec přiznat. Jak sami vidíte, jde to. Přiznal jsem se a nic se nestalo. Ten první důvod vysvětlím později, pokud ovšem na něj nezapomenu.

Aby to nebylo tak jednoduché, k nedočtené knize Konec stříbrného věku jsem si přibalil ještě knihu Maigret a případ Nahur, kterou jsem také nedočetl, i když z úplně jiných pohnutek.

Vraťme se však ke knize, kterou jsem nedočetl jako první: Jasutaka Cucui řeší netradiční metodou důchodovou reformu – staří se mají sami vyvraždit a přežije jen několik posledních. Trochu mi to připomnělo western, kdy podle počtu padouchů odhadujeme, jak dlouho to může ještě trvat. V tomto případě se sice jedná o důchodce, ale princip posledního hrdiny funguje stejně.

V polovině knihy mi došla trpělivost a já pojal podezření, že vybíjení důchodců bude snad pokračovat až do poslední stránky. Zeptal jsem se proto své ženy, která onu knihu dočetla, jestli to dopadne tak, jak si myslím. Dala mi za pravdu a já knihu definitivně odložil.

Co však knize nelze upřít, je originální námět dotažený k surové absurditě a navíc podaný obyčejným stylem, jako by se nechumelilo, jako by vyvraždění důchodců kvůli státnímu rozpočtu neznamenalo nic zvláštního.

Ano, je to fikce, ovšem moc to člověka neuklidní. Je totiž známo, že cokoliv, třeba i bizarního, člověku vytane na mysli, může také vykonat.  A když už to napadlo jednoho spisovatele…

Nakonec jsem zvolil metodu, která mi pomohla dočíst knihu alespoň do poloviny. Stalo se to v okamžiku, kdy kladný hrdina důchodce zabije nějakou hodnou babičku. Otřesen jsem knihu vyměnil na chvíli za detektivku Maigret a případ Nahur, abych se trochu vzpamatoval a okamžitě jsem také pocítil úlevu.

Tím vůbec nechci tvrdit, že kniha Konec stříbrného věku je špatná, právě naopak. Ale chápu, že takové konstatování může trochu připomínat šťastného pacienta, který si stěžuje u psychiatra, že je mu moc fajn a že už to nemůže vydržet.

Abych vám obě knihy přiblížil, zvolil jsem k tomu strany 53. Proč zrovna tyhle strany, a ne nějaké jiné, třeba šedesáté čtvrté? Protože strana 53 mě v knihách nikdy nezklamala. Nechápu to, ale tato strana opravdu funguje téměř mysticky.

Někteří šťouralové by mohli namítnout, že strana 78 v knihách působí mnohem mystičtěji, ovšem já na stranu 53 nenechám dopustit. Schválně posuďte:

Konec stříbrného věku (str. 53): Když bitva začala, přestali nám dávat důchody…

Maigret a případ Nahur (str. 53): Maigret vstal a šel si vyklepat dýmku do popelníku.

Myslím si, že další příklady ohledně 53. strany netřeba dokládat. Je také pozoruhodné, že tuto stranu najdete v každé knize, která má více jak 52 stran, ale nikdy ne v knize, která jich má méně. 

Vůbec nevím, co to vypovídá o světě, kde nepořádek je hned za dokonalostí ve vzdálenosti přibližně jednoho centimetru, jak mi prozradila jedna uklizečka, ale trochu mě mrzí, že na knihu japonského spisovatele Jasutaky Cucuiho Konec stříbrného věku asi nikdy nezapomenu, a to jsem ji přečetl jen z poloviny.

Jasutaka Cucui: Konec stříbrného věku, z japonštiny přel. Anna Křivánková, Euromedia Group-Odeon, Praha, 2011, 192 s.

Marian Palla (1953) je výtvarník a spisovatel. Vydal 8 knih poezie a prózy, napsal několik divadelních her a vydal také sedm CD, včetně nahrávky Brno–Opava a zpět (Marian Palla čte jízdní vlakové řády Brno – Opava a zpět). Průběžně mu vycházejí fejetony a kresby v Salonu, literární a kulturní příloze Práva a dalších časopisech.
Žije ve Střelicích u Brna a pěstuje dvě slepice.