Díky Ralphovu ponku

„Z prosluněného Orange County jsem se vrátil do mrazivého, zataženého Oaklandu, do suterénní místnůstky v matčině domě a plně jsem se oddal stesku a osamění. Odvážil jsem se přečíst pár stránek ze Swannovy lásky a pak jsem se užíral kvůli lidem, v jejichž středu jsem měl brzy stanout a kteří mě měli učit; kvůli lidem, kteří hrdě provozovali romanopisectví a také si toho byli vědomi. Budeme muset všichni napsat román? Dokážu napsat román? Chci napsat román? Co je román, když na to přijde? Hodně, hodně, hodně dlouhá povídka? Doufal jsem, že ano, protože jsem si byl jistý, že nic jiného napsat nedovedu.“

„Dovlekl jsem si tam počítač a postavil ho na ponk. Byl to model Osborne 1a. Koupil jsem ho v roce 1983 za zbytek peněz, které jsem dostal k bar micva, a veškeré ostatní úspory. Lisovaný plastový kufřík rozměrů přenosného šicího stroje obsahoval dvě disketové mechaniky a paměť o velikosti 64 kB; pevný disk neměl.

...Neporouchal se ani jednou, taky ani jednou neselhal a já ho měl nesmírně rád, jenže když jsem ho položil na Ralphův ponk, rozložil jsem si skládací židli a usadil se, zjistil jsem, že nedosáhnu na klávesnici. Stoupl jsem si, ale i tak jsem musel zkroutit ruce jako tučňáci křídla, abych na vyklápěcí klávesnici vůbec dosáhl. Přitáhl jsem si k ponku černý lodní kufr, který mi během svých toulek věnovala teta Gail, a na něj jsem postavil sklápěcí židli. Kovové nohy s gumovými podložkami přesně dosedly na víko kufru, v každém rohu přebýval pouhý centimetr. Pak jsem si na židli vylezl. Spadl jsem. Maličko jsem židli posunul a znova jsem na ni opatrně vyšplhal. Zdálo se, že by to mohlo jít, pokud se nebudu vrtět, budu cudně ťukat do kláves a ani jednou, ale opravdu ani jednou se nepokusím zhoupnout. Zbývalo jen vymyslet, jaký román napíšu.“

Tolik krátké ukázky z eseje slavného amerického prozaika Michaela Chabona „Závěrečné stránky mého románu“. Chabon svůj první román skutečně dopsal a našel pro něj vydavatele. Jeho úspěšná prvotina se jmenuje „Záhady Pittsburghu“. Po ní následovala řada dalších knih – většina z nich byla přeložena i do češtiny. Za tu nejznámější z nich „Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye“ dostal v roce 2001 Pulitzerovu cenu. Psát se tedy v seminářích tvůrčího psaní (a jistě nejen tam) Chabon naučil opravdu skvěle, o čemž už se čeští čtenáři měli možnost dostatečně přesvědčit. Nyní přichází nakladatelství Plus s knihou jeho esejů „Mapy a legendy“.

Autor se tu s potěšením zaobírá svými literárními i jinými láskami. Prozkoumává a předkládá nám všechny své oblíbené žánry, z nichž většina, navzdory své široké čtenářské oblibě, dlouhou dobu živořila na pomezí či přímo na okraji seriózní a respektované literatury.

Od dob vítězného tažení postmoderny, k níž míšení žánrů a stylů neodmyslitelně patří, už to tak docela neplatí. Ale jisté podezření budí přece jenom pořád. Ať už se jedná o detektivku, komiks, science fiction, pověsti a mýty nebo třeba western... (Vtipně a přesně zmiňuje dobře známá knihkupecká ghetta – nebo-li přísné oddělování žánrové literatury od té „skutečné“, vážné...).

I ve svých esejích Chabon brilantně vypráví, vzpomíná, vtipkuje a mystifikuje tak, jak to známe z jeho románů a povídek. Od dětství byl těmito žánry ovlivněn, hrdě se k nim hlásí, byť s vtipem a ironií sobě vlastní, a mnohokrát už dokázal, jak mistrovsky se jejich postupy a principy naučil využívat.

„Mapy a legendy“ jsou psaním o psaní, ale nejen o něm. Jako každá dobrá kniha, mají širší záběr i dostatečnou hloubku, jíž se tu dosahuje se záviděníhodnou lehkostí. Není to jen putování stránkami knih, ale i Spojenými státy, jak někdejšími (autor je ročník 1963), tak dnešními, dotýká se věčného putování židovského a cesty za vlastní identitou. Krom mnohého jiného... 

Napadlo mě, že je mi vlastně líto, jak málo obdobných knížek vychází u nás a že bych docela ráda sem tam nahlédla do kuchyně a do hlav českých spisovatelů.

Alespoň se mi zdá, že je jich – takových knih - málo. Taky je ovšem docela dobře možné, že přes veškerou snahu, nemám dostatečný přehled o všem, co se na naší literární scéně děje. Ale stejně... Někdy to vypadá, že preferovaný přístup k psaní (či jiné tvorbě) je ten, že se jedná a má jednat o něco na způsob krevního výronu, sraženiny nebo něčeho podobně ne úplně chtěného, zato opravdu „autentického“, o čem vlastně není radno moc mluvit, natož psát nebo to jakýmkoli způsobem příliš reflektovat.

Poněvadž pak by to přece mohlo nebezpečně zavánět řemeslem. (Což v žádném případě nekladu za vinu autorům, ani se jim nedivím. Respektive, abychom si rozuměli, nekladu to za vinu vůbec nikomu, je to zkrátka jen pocit.) No prosím, vidíte, jak se hned zbaběle omlouvám... Tak radši ještě jednou Chabon:

„Čtu proto, abych se pobavil, a píšu, abych bavil jiné. Tečka.“  

Mapy a legendy, Michael Chabon, nakl. Plus, překlad z anglického originálu Olga Bártová, 2011, 176 s.

Irena Dousková (nar.1964 v Příbrami) vystudovala Právnickou fakultu UK, pracovala jako novinářka, nyní je na volné noze. Žije v Praze. Je autorka knih: Goldstein píše dceři, O bílých slonech, Doktor Kott přemítá a také úspěšné trilogie Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák a Darda. Podle knih Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák vznikla stejnojmenná divadelní představení.