Doba několika kil

O osvětu se snaží odborné a publicistické články. Reportáže o problémech přinášejí svědectví. Literatura však v některých vzácných případech může pojmenovat téma tak přesně, až čtenář natolik splyne s trpící postavou, že ho přejde chuť. Chuť na jídlo. V debutovém románu estonsko-finské literární hvězdy Sofi Oksanen Stalinovy krávy jde o pojmenování problémů a především o kořeny, z nichž poruchy příjmu potravy – bulimie a anorexie – vyrůstají.

Celý text je vystavěný tak, aby i čtenář už od první kapitoly začal trpět bulimií a anorexií společně s hrdinkou Annou. Jako byste v každé kapitole snědli něco neskutečně chutného, ale snědli toho příliš mnoho a teď se nakláníte nad mísou. Šíleným tempem se pročítáte knihou, o níž jste si možná mysleli, že se vám ji kvůli smutnému a nepříjemnému tématu ani nebude chtít číst.

Spouštěčem nemoci, kterou Anna popisuje jako svého Pána, je ztráta identity. Anna se – stejně jako autorka – narodila estonské matce, která se v době komunistické diktatury provdala za zápaďáckého Fina. Její dcera sice žije ve vysněném Finsku, ale není ani Estonkou, ani Finkou. Prožívá typické problémy přistěhovalců druhé generace a touží po tom být v něčem dobrá – tedy mít dokonalé tělo. Stejně jako většina dívek trpících poruchami příjmu potravy je inteligentní a dobře si uvědomuje, co prožívá. Nicméně inteligence s démony mnoho nezmůže. Román je zajímavý nejen tím, jak přesvědčivě dokáže strhnout čtenáře do myšlenkového a emocionálního světa bulimičky, ale také tím, že neupadá do klišé, jež za poruchy příjmu potravy viní módní průmysl a reklamu. Hlavní příčinou je totiž ztráta moci nad svým osudem, neschopnost ovlivnit svůj život. Jídlo a jeho odmítání je jediná věc, kterou je hrdinka schopná kontrolovat. Zároveň jí nemoc zajišťuje krásu, díky níž se „na dobu několika kil“ může zamilovat. „Spoutala jsem si ústa a vymyslela si jazyk, v němž kila jsou slova a slabiky buňky, v němž poškozené ledviny a potrhané vnitřnosti jsou správná gramatika.“

Démoni, kteří se zhmotnili v nemoci, jsou však velmi staří a tvrdošíjní. Už za války řádili na estonském venkově, z něhož Annina matka pochází, mnohem nevybíravějšími způsoby, než je bulimie. Všechno zlo se sčítá a nic na tom nezmění ani pochybné štěstí mladé Estonky, do které se zakoukal finský stavař a odvezl si ji i s démony domů. Její dcera se s minulostí vyrovnává tím, že si  zničí vlastní přítomnost i budoucnost. 

Sofi Oksanen: Stalinovy krávy, přeložila Linda Dejdarová, Odeon, 400 stran

Markéta Pilátová (1973) je hispanistka, novinářka a spisovatelka. Její román Žluté oči vedou domů byl nominován na cenu Magnesia Litera a cenu Josefa Škvoreckého, stejně jako její druhý román Má nejmilejší kniha. V současné době žije v Argentině, dříve dlouhodobě pobývala ve Španělsku a v Brazílii. V prosinci 2009 vydala dětskou knihu Víla Vivivíla a stíny zvířat a v roce 2010 pro děti napsala knížku Kiko a tajemství papírového motýla. Nedávno vyšel německý a brazilský překlad knížky Žluté oči vedou domů. Připravují se překlady do polštiny, španělštiny a holandštiny. Více informací na www.marketapilatova.cz