Den hněvu

„Dánští zákazníci nejsou vítáni,“ stojí na několika obchodech na hlavní turistické ulici ve starém Damašku. Šedesátiletý Muajad vysvětluje: „Urážka proroka je pro nás červená čára. Urážka každého z proroků je nepřípustná. Prorok je pro nás světlo, čistý člověk. Co o něm Dánové vědí?“ Proč to ale postihuje nezúčastněné turisty? „Přijde-li ke mně Dán, pozdravím ho. Vím, že ty cedule nejsou slušné, ale chci, aby se vědělo o našem hněvu, chci omluvu. Je to protest.“ A že dánská vláda neručí za nezávislé noviny? „Vždyť to není pravda. V Anglii je před soudem historik proto, že se dotkl holocaustu. Přitom islám urážet nechají. Ale k něčemu je to všechno dobré: alespoň se svět dozví, co si myslíme.“ Hamid, student veřejné správy, dává najevo spíše nezúčastněně smíšené pocity sekulárnějších Arabů nad sklenicí vína: „Nechápu, k čemu je někomu urážení ostatních. Když v mé čtvrti lepili na autobus výzvy k demonstraci, měl jsem chuť jít také, ale naštěstí jsem nešel, protože násilí není odpověď.“ V Sýrii se po demonstracích situace rychle uklidnila, dánští studenti na univerzitě se po začátečním strachu s problémy nesetkali. Švéd Nik jen dostal z poškozeného velvyslanectví, které leží ve stejném domě jako dánské, pokyn nepřibližovat se k němu během srocení lidu. Horkým tématem se ovšem staly politický kontext karikatur a svoboda tisku.

Kdyby…