Ještě jedno espreso, prosím

Po čtyřech letech práce mezi svými potkalo Jakuba Balabána něco, čemu rozuměli úplně všichni. Jeho občanské sdružení Ježek a čížek, které v Praze na Žižkově hraje s místními bezdomovci divadlo, pomáhá jim při hledání práce nebo bydlení a učí je těžit z kouzla internetu, oslovila japonská televize s prosbou, aby si „zahrálo“ v dokumentu ze série „Jak se žije v Evropě“. „Když mi řekli, že každou zemi zastupuje jen jedna až dvě organizace, byl jsem docela zaskočený, že los padl zrovna na nás,“ vypráví třicetiletý Balabán (Japonci si kromě něj vybrali ještě hudební projekt Gipsy.cz). Jakubova cesta do filmařského hledáčku byla klikatá: byl dva roky na pervitinu, a když se z toho dostal, střídal nejrůznější povolání od správce počítačové sítě přes streetworkera mezi narkomany až k práci ve výdejně časopisu Nový prostor. Na přelomu roku 2000 začal s bezdomovci okolo Nového prostoru zkoušet divadelní koláž Jakou barvu má nic, sestavenou z textů ruského literáta Daniila Charmse. A tady to začalo.

Za pochodu

„Mezi prodejci Nového prostoru byla spousta kreativních lidí, takže ansámbl byl zajištěn,“ vzpomíná Jakub, jehož lenonky a dlouhé vlasy trochu připomínají zašlou éru hippies. První představení proběhlo v dnes už neexistujícím pražském kulturním centru U Medáků, a protože publikum reagovalo nadšeně a herci měli chuť pokračovat, přesunul se ansámbl do pražského klubu Roxy. „Divadelní soubor fungoval, ale postupně nám docházelo, že chceme lidem bez domova nabídnout víc, a to především praktické věci,“ říká Jakub nad espresem. A právě tady se začala rodit dnešní podoba sdružení pojmenovaného po dětském časopise, v němž ve třicátých letech minulého století Daniil Charms publikoval své provokativní texty.

„Začínali jsme ve čtyřech s vlastními penězi a absolutně bez zkušeností, jak žádat o granty. Všechno jsme se učili za pochodu,“ vzpomíná Jakub. Dnes má Ježek a čížek skoro čtyřmilionový rozpočet a devět zaměstnanců, kteří řídí denní centrum s šesti počítači s připojením na internet, zajišťují pomoc psychologa i právníka, pořádají mezinárodní festival bezdomoveckých divadel Hic Sunt Leones a fungují jako součást celopražského projektu, který se snaží „zaktivizovat“ dlouhodobě nezaměstnané bez domova. „Samozřejmě jsem dlouho tápal a nevěděl, čím se chci živit, ale tím, že mě zajímají lidé na okraji společnosti, jsem si byl jistý od puberty,“ říká Jakub. „Už v šestnácti jsem pomáhal jako dobrovolník v pečovatelském domě.“

A teď se úspěchy jen hrnou: zájmu Japonců předcházela na jaře stříbrná medaile na divadelním festivalu v maďarském Vásváru. „Tyhle oficiální pocty nás samozřejmě těší, ale nejsou tím nejdůležitějším,“ říká Jakub. „Asi největší radost jsem měl nedávno, když jsem potkal jednoho z našich bývalých klientů, a ten mi řekl, že se oženil, pracuje v malé firmě jako tesař a s manželkou čekají potomka. To byla stoprocentní satisfakce.“

Ježek a čížek si statistiku nevede, ale Balabán odhaduje počet klientů, kteří sdružením prošli, na pět stovek (samozřejmě zdaleka ne všichni se vymanili z života na ulici). „Naše koncepce je pořád stejná: nabízíme lidem bez domova místo k zastavení se a přemýšlení. Nepřebíráme za nikoho zodpovědnost. Pomůžeme v hledání bydlení nebo práce, ale klient musí chtít především sám, jinak je vše zbytečné,“ popisuje ideu Ježka a čížka a objednává si další espreso.

Je jedno kam

Kromě úspěšných klientů je silnou motivací i stále jasnější pozice v okolním světě. „Už máme značku. A taky jsem se naučil psát projekty tak, aby zaujaly nejen mě, ale i lidi, kteří rozhodují o grantech,“ směje se Jakub. Díky úspěchům při shánění peněz si Ježek a čížek nyní konečně může dovolit nízkoprahovou poradnu. „Nebude to nic ve stylu polívka, kabát a sbohem. Naši teréňáci se budou vydávat do lokalit, kde se lidé bez domova sdružují, jako je třeba pražské hlavní nádraží. Tam budou oslovovat potenciální klienty a nabízet jim možnost přijít k nám poradit se, jak dál,“ vysvětluje Jakub.

V hlavě ale klíčí ještě plány na bydlení na půl cesty, jehož smyslem je vyvázat bezdomovce ze závislosti na azylových domech a nuzných ubytovnách, nebo vybudování sociální firmy, která by byla schopna nabídnout bezdomovcům práci a díky ní se uživit bez grantů.

A co plánuje mladý šéf ve svém osobním životě? „Rodinu určitě ne, to bych svou práci nemohl dělat naplno. Spíš nějakou delší cestu, je jedno kam. Vyprahlý si nepřipadám, ale to neznamená, že si nepotřebuju odpočinout.“ Jakub má sice volnou pracovní dobu, ale tato skutečnost někdy znamená, že ve své kanceláři přespává, protože přesunovat se na noc domů prostě nemá význam. Ale na obzoru jsou změny. „Přijal jsem novou nadějnou zástupkyni, takže to snad půjde,“ přemítá Jakub nad vysněným výletem a kýve na číšníka, aby mu přinesl třetí kafe.