Evropská unie a eurozóna se v zásadě dohodly na konturách toho, čemu se říká „ekonomické vládnutí“ (z angl. economic governance). A jak to v životě bývá, je už sám jazyk důležitější, než se na první pohled zdá.
Nemáme co do činění s ekonomickou vládou, ale pouze s vládnutím. Dává to vzpomenout na česko-německou deklaraci, kdy se v polovině 90. let také dlouhé měsíce jednalo o použití termínu vyhnání sudetských Němců, až vyjednavači dospěli ke kompromisnímu a poněkud obskurnímu pojmu vyhánění.
Evropská unie zkrátka dává najevo, že se bojí výrazu vláda. Má komisi a komisaře, vládu však nechce. Pokud ji akceptuje, nebo dokonce vytvoří, pak jenom jako jakýsi proces či pokus o koordinaci. Potíž je v tom, že to, na čem se EU dohodla, není koordinace, ale v zásadě jen rigidity (tvrdosti, penalizace), a navíc pouze posílené rigidity, s jejichž dodržováním nemá Evropa zrovna dvakrát dobrou zkušenost.
Mezistav
Jako se při tvorbě států volí osvědčené útvary (federace, konfederace, unitární stát), a ne nějaké patvary, experimenty a mezistavy, které mohou být – nejen pro dané státy – nebezpečné, tak podobně osvědčené postupy platí i pro měnové unie či stabilní měnové zóny. A jedna ze zásad říká: Tam, kde se platí jednou měnou, mají existovat aspoň nějaké společné daně, společný dluhopis a společné (minimální a úsporné) ministerstvo financí. Je zajímavé, že uvnitř sebe samých to evropské státy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
