Amerického básníka Galwaye Kinnella (1927) známe díky nakladatelství Odeon už od poloviny 80. let a zrovna tak zná Kinnell Čechy. Pobýval u nás dvakrát před rokem 1989, kdy své verše recitoval na americké ambasádě, a dvakrát po roce 1989, kdy přednášel v Olomouci na univerzitě a tamtéž vystoupil na festivalu Poezie bez hranic. České echo si navíc našlo cestu i do jedné básně právě recenzovaného svazku
Proč litovat?
, příznačně nazvané Hudba poezie: „Ve městě Brně, co vkřičelo / svou samohlásku tak hluboko do noci, / že se mu nemůže vrátit.“
Kinnella však spíše než lidský přitahuje ne-lidský svět. V Básni nocitak sledujeme člověčí ruku sunoucí se po něčem, co se popisuje téměř jako objekt erotické touhy („maličko obalená, taktak přioděná / kost lícní, čelistní, zašpičatělá“), ale o pár veršů dál zjistíme, že je to „pouhý“ plch. Básník vstupuje do světa zvířat, od ptáků přes dešťovky až po pro Středoevropany exotičtějšího dikobraza, aby dospěl k závěru, že „povahou / podobá se nám v sedmi věcech: / značí si záchody…“. Neunikají mu ani věci tradičně označované za neživé – vždyť i v ohýnku „zkřížené údy mrtvých větví / zas touží po vesmíru“ (Pod měsícem malé Maud) – a stávají se součástí věčného koloběhu.
Kinnell sám se ovšem nepovažuje za přírodního básníka, neboť co by bylo jeho opakem: básník lidské civilizace? Snad proto je v celém jinak vynikajícím výboru nejslabší ta báseň, která je od přírody skutečně na hony daleko. Nazývá se Po pádu věží a autor v nejednom rozhovoru přiznal, že ji psal s přestávkami asi rok. Stejně jako valná většina amerických spisovatelů ani on nedokázal vykročit za hranice konvencí, které velí v prvé řadě uctít jistěže nevinné oběti terorismu. Navíc zápasil také s výrazem: báseň se jako jediná v celém svazku opírá o fragmenty z jiných básní (namátkou Whitmanových nebo Villonových) a vytrácí se z ní pro Kinnella tolik příznačná zpěvnost, rytmus a bohatost jazyka.
V novějších básních jako Ráj jinde, Cesta kolem hřbitova nebo Kousavý hmyz se Kinnell častěji obrací k sobě (explicitně si říká Galwayi), ke svým dětem a k ženě. Ani v nich nezapře křesťanské vnímání, ale více se vzdaluje náboženským autoritám a konvencím. V básni Po milování slyšíme kroky sice hovoří o dítěti jako o požehnaném daru, nicméně jedním dechem líčí kromě manželského sexu také orgasmus. A v kratičkých Andělech na hřbitově zase sochy stojí nad našimi mrtvými, avšak ti „vytrysknou květem, / jen co v nich vyhnije / paměť a lidský tvar“. S takovou vizí smrtelnosti opravdu není proč litovat.
Autorka je amerikanistka.
Galway Kinnell: Proč litovat?
Přeložil Antonín Přidal, Paseka, 126 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
