Tři kroky ke změně

Necelý týden po odborářské stávce, která proměnila centrum hlavního města v zónu přátelského klidu, přichází ideální čas se střízlivě podívat na to, co se může díky památnému dni v ulicích metropole skutečně změnit. Pro fanoušky městské cyklistiky to byla nepochybně výhra. Auta i MHD na pár hodin zmizely a do poloprázdných ulic se vydaly tisíce jezdců (na sčítačích naskakovaly 5-8x větší hodnoty než obvykle a podle střízlivých odhadů se do širšího centra vydalo na kole minimálně 20 tisíc lidí).

Pražané vlastně jen v praxi předvedli to, o čem propagátoři tohoto modelu dopravy mluví už léta: obyvatelé města jsou navzdory jistým nevýhodám (terén a stísněný prostor) ochotni používat kolo v míře srovnatelné s rozvinutými evropskými městy.

Mírná skepse

Přesto je nutné brzdit koně. Tlak zdola nevyvedl z klidu náměstka primátora pro dopravu: sociální demokrat Karel Březina vcelku realisticky odhadl, že Pražané z kola po stávce zase rychle sesednou a bude po všem. Jeho šéf Bohuslav Svoboda byl opatrnější a tváří v tvář masivnímu zástupu cyklistů prohlásil, že bude se svým mediálním odborem udržovat toto téma “horké”. A vzápětí dodal, že pokud budeme mluvit o nějakých změnách (třeba zužování prostoru pro auta ve prospěch cyklistů), rozhodně nepůjde o skokovou změnu.

Je nad slunce jasné, že žádný obor tohle téma neudrží “horké”. Ve všech evropských městech, která dnes vnímají cyklisty v ulicích jako výseč z vějíře modelů každodenní dopravy, se situace proměnila až po aktivním zásahu radnic. Pouze ony mají energii, peníze a lidi na to, aby zformulovaly cestu ke změně a především ji s pomocí kompetentních profesionálů na úřadech prosadily. V prvním plánu nejde o žádné velké vize o lepším světě. Ve hře jsou konkrétní (a často kontroverzní) kroky, které ochrání zranitelné cyklisty před auty a ještě zranitelnější chodce před záplavou cyklistů.

Pár kroků

V Praze jde dnes v podstatě o málo. Základní elementy pro udržení čísel na hodnotách ze stávkového dne shrnula minulý pátek občanská iniciativa Auto*mat. Podle ní jde o snížení rychlostního limitu pro auta v historickém centru na 30 km/h, zprůjezdnění jednosměrek pro kola, uzavření Smetanova nábřeží mezi Národním divadlem a Karlovým mostem pro auta a instalace parkovacích stojanů pro kola u všech veřejných budov. Klidně bychom mohli přihodit pár přísnějších požadavků (například podporu veřejných půjčoven kol, zavedení rychlostního limitu pro celé město nebo instalaci tras a značení pro kola na všech světelných křižovatkách v širším centru), ale o to teď vůbec nejde.

Výzvou dneška je oživení dosud zcela mrtvé spojnice mezi zjevnou chutí obyvatel tohoto města rozšířit své dopravní návyky o jeden mimořádně tichý a rychlý a schopností radnice tento potenciál pochopit a podchytit. Evropské zkušenosti naznačují, že pražské politické elitě by vstřícnost v důsledku spíš pomohla než uškodila.

Zatím o tom ale nemůže být řeč. Přidejme tedy do úvah nad budoucností jeden mírně přepálený argument: i kdyby bylo v pražském centru nahrazeno koly jen 1000 aut denně, zmizela by z něj kolona dlouhá plných 5 kilometrů. Obyvatelé města i turisté (jimiž se politici tak rádi zaštiťují) by to jistě náležitě ocenili.

Město ale naštěstí není jen úmorný boj o to, jak trochu vylepšit jeho infrastrukturu. Zkusme se tedy na závěr podívat na to, jak s ulicemi a krajinou pracuje po letech tvrdé dřiny neuvěřitelný skotský akrobat Danny Mac Askill. Pravověrné bikery z ulice jistě potěší, že video je z doby, kdy ho ještě nesponzorovala jistá úspěšná globální firma.