Vítr z východu

Občas může být příjemné si připomenout, že inspiraci jak pracovat s ulicemi, nemusíme hledat výhradně v luxusních zemích. Podívejme se proto tentokrát alespoň letmo do Pardubic – tedy města, kde navzdory panujícím poměrům už dávno věří tomu, že městská doprava má mnoho alternativ. Je známo, že v Pardubicích patří z celkem jasných důvodů (příznivý terén a silná tradice) do vějíře dopravních modelů i městská cyklistika. A ví se i to, že stezky se tady kreslily do map už v dobách, kdy je pražská radnice považovala za nepřijatelné ohrožování automobilové kultury.

Spor o cestu

V těchto konturách se dávno nevede vzrušená debata o tom, jestli kola vůbec patří na silnici. Na seznamu jsou spíše v podstatě dosti nudné otázky, jak zlepšit jisté detaily v podstatě fungujícího systému.

Jedna aktuální ovšem dokonale ilustruje, co může radnice udělat pro své spoluobčany, pokud věří tomu, co je z ulice slyšet. V Pardubicích je dnes předmětem debat například ulice 17. listopadu. Místní cyklisté si stěžují na neúplnou nit pruhů pro kola a řidiče, parkující kdekoli po okrajích rušné spojky. Jezdci odmítají přistoupit na v Česku běžný imperativ dvojího ohrožení (buďto se tlačí k okrají a riskují, že je trefí zprava někdo z parkujících nebo se drží v bezpečné vzdálenosti od aut na kraji, čímž ovšem brzdí provoz a dusí je rychlejší auta jedoucí vlevo). Úředníci na kraji, pod něž silnice spadá, na stížnosti odpovídají velkorysým projektem pouličních úprav (včetně oprav silnic a úpravy městské zeleně) a hned dodávají, že návrh by stál více než 300 milionů a kraj na něj zřejmě hned tak nebude mít.

V tomto momentě (který by kupříkladu pro Prahu znamenal konec debaty) vstupuje do hry pardubická radnice. Její vedení už ohlásilo úmysl frekventovanou krajskou silnici (nebo alespoň její část) dostat od kraje do svého majetku. Náměstek primátora Martin Bílek v této souvislosti nahlas připomíná, že cyklistická doprava je v Pardubicích prioritou a že on sám bude za bezpečné pruhy na rušné třídě bojovat. Kraj není v zásadě proti, ale šéf tamní údržby silnic neopomněl radnici promptně upozornit na to, že její pokladna je rozhodně chudší než krajská.

Tvrdá překážka

Jenže právě tohle není to nejpodstatnější. Zkušenosti říkají, že řešení situace na ulicích mohou být jemnější než jejich velkorysé přebudování (v Česku spojené s rizikem korupce a předražování) a následné spory, zda to za to vůbec stálo. Zajímavější jsou subtilní změny, vedené jasnou vizí. A přestože ještě nevíme, jak spor o pardubickou tepnu dopadne, jedna drobnost se rýsuje už teď. Pokud by prostor připadl městu, může radnice kupříkladu poslat na špatně parkující řidiče své strážníky. Nyní v prostoru úřaduje pouze státní policie a ta má pochopitelně jiné starosti. Řidiči to už dávno zaregistrovali a s oblibou překračují povolenou půlhodinu parkování zdarma.

Právě tady je pro začátek prostor na změnu. Vypadá to banálně, ale pro projíždějící cyklisty může podobná podpora města představovat zásadní bod obratu. Dostupné průzkumy totiž potvrzují, že každá jednotlivá překážka na každodenní cestě městem zásadně snižuje ochotu jeho obyvatel považovat kolo za smysluplný dopravní prostředek. A průjezd nebezpečnou ulicí se řadí k těm, které potenciální jezdce odrazují poměrně spolehlivě.

xxxx

K tématu péče radnic o své cyklisty přidejme ještě jedno aktuálně populární video z litevského Vilniusu. Tamní starosta zinscenoval v kampani proti drzým řidičům parkujícím na pruzích pro kola scénu, v níž zastánce práv městských jezdců posiluje pronajatý obrněnec. Je to možná poněkud přefouknuté divadlo, ale ve srovnání s cyklistickou vlažností politiků českého hlavního města určitě spoustu lidí potěší.