Chci poděkovat paní Karolíně Vránkové za věcně napsané články o náhradním (surogátním) mateřství. Jako psycholožka zabývající se psychosociální problematikou nenaplňujícího se rodičovství jsem alergická na vytváření senzací a proto velmi oceňuji střízlivý tón textů i jejich odbornou úroveň. Jen bych je ráda trochu doplnila a něco upřesnila.
Začnu upřesňováním. Ve většině zemí Evropy není náhradní mateřství povoleno, ale naopak zakázáno. K těmto informacím se autorka nemohla dostat, jsou přístupné jen členům European Society of Human Reproduction and Embryology - ESHRE. Podle jejího monitoringu je náhradní mateřství povoleno jen ve Velké Británii, Nizozemsku, Řecku a na Ukrajině. Neregulováno je kromě ČR také v Polsku, Belgii a Chorvatsku. V ostatních Evropských zemích je zakázáno: Portugalsko, Španělsko, Francie, Německo, Švýcarsko, Itálie, Rakousko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Maďarsko, ..... Je to doklad toho, o jak strašně složitou a náročnou problematiku jde. ČR patří v reprodukční medicíně naopak k velmi liberálním zemím, a to nejen v oblasti legislativy, ale i pokud jde o postoje veřejnosti, jak opakovaně (a pro mne velmi překvapivě) zjišťuji z přímé komunikace se zahraničními pacientskými lídry a psychology.
V ČR není náhradní mateřství zakázáno, může se tedy provádět, jak dokládá například mediální otevřenost Centra reprodukční medicíny Zlín. Jedná se ale o velmi výjimečné případy. Pokud si dobře pamatuji ze zmíněné konference o náhradním mateřství, tak z toho tuctu případů jich většina neskončila happyendem, ale rezignací (Dr. Rumpík mluvil myslím o dvou předaných dětech a dvou probíhajících těhotenstvích). Jak autorka článku uvádí, ani v UK to není masová záležitost. Britská poradkyně Sally Ann Swainová, která na konferenci nabízela britské zkušenosti, ovšem byla při své prezentaci méně optimistická než pak při tiskové konferenci pro novináře. Mluvila podrobně o asi dvou tuctech případů (o každém jednotlivě) při kterých byla poradkyní. Co si pamatuji, tak happyendem jich skončilo méně než půl.
Je otázka, jestli by zákonná regulace u nás něco změnila. ESHRE vydala doporučení, podle něhož je jednak neakceptovatelná platba náhradní matce (jen náhrady nákladů a ušlé mzdy - o tom se zmíním dále) a jednak je zde princip nevymahatelnosti smluv uzavřených před porodem. To máme tak jako tak. Ve Velké Británii, kde je náhradní mateřství povoleno, se řídí stejnými principy. Tedy kvůli právní nevymahatelnosti neexistuje žádná jistota, že náhradní matka dítě páru předá a naopak že si ho pár převezme (v případě nějakého handicapu). A také se předání dítěte děje přes proces adopce jako u nás. (Na Ukrajině je to zřejmě jinak, ale pochybuji, že my bychom přebrali právě ukrajinské postupy.) Právní úprava by nám tedy přinesla snad jedině vznik nestátních zprostředkovatelských organizací, hledajících náhradní matky a zajišťujících psychosociální a právní servis (ten u nás nabízí v článku zmíněná advokátní kanceláři Lukáše Prudila v Brně). Jistotu happyendů zákon nepřinese. A ještě k tomu, že dítě donosí někdo z rodiny, například sestra: od právníků na zmíněné konferenci jsme se dozvěděli, že adopce v rodině není možná. Adopce je totiž právní akt, který jakoby supluje příbuzenský vztah - a ten v rodinné surogaci už existuje. Tak nevím, jak je tento fakt obcházen v praxi. Možná jsou historky o donošení dítěte ženou z rodiny jen vymyšlené.
Vracím se k té finanční otázce. Dejme tomu, že zdravotní pojišťovny budou i nadále k těmto procedurám příznivě nakloněny a budou tedy náhradní matce platit pokusy IVF, těhotenskou péči, porod atd. Příjemci by tedy neplatili za náhradní matku zdravotní péči (až na doplatky které jsou i teď běžné - nadstandardní léky na stimulaci při IVF, prodloužená kultivace embryí, kryokonzervace, …). Náhradní mateřství stejně jako dárcovství gamet má být alturistický akt. Dárce by na něm neměl vydělat, ale zároveň nemůže být za svou pomoc sankciován, a to ani finančně. Měly by mu tedy být hrazeny jeho náklady a ušlá mzda. Jak jsem se dočetla v odborné literatuře, do nákladů se počítá například lepší strava těhotné ženy, vitamíny, těhotenská kosmetika a hygiena, těhotenské oblečení, cestovné k lékaři, hlídání jejích dětí (je doporučeno, aby náhradní matka měla alespoň jedno dítě), pomocnice v domácnosti, servis pro případ, že matka bude muset být během těhotenství hospitalizovaná, pojištění pro případ stálých zdravotních následků způsobených těhotenstvím či porodem, právní a psychosociální poradenství náhradní matce (má mít jiné poradce než má příjemecký pár), … A je třeba počítat s tím, že IVF nevyjde napoprvé a že není výjimečný i potrat. Čili procedura se může opakovat. I když to náhradní matka tedy udělá opravdu jako čistě alturistický akt, příjemecký pár zaplatí poměrně velkou sumu.
Finanční otázky jsou sice považovány za nejcitlivější část problému, ale já za nejcitlivější část považuji ty psychosociální. Jen na ně upozorním, nebudu dělat žádný rozbor, je to totiž téma pro velký interdisciplinární tým odborníků, několik konferencí a spoustu tlustých knih, přičemž závěrem všech vědeckých pojednání budou hlavně spekulace: nejsou totiž relevantní podklady, na jejichž základě bychom mohli dělat spolehlivé závěry a doporučení. Všeobecně je v oblasti tzv. third-party reproduction (vstup další osoby do procesu reprodukce) výzkumů málo, je totiž mimořádně obtížné získat respondenty: příjemce, dárce, dítě narozené z této procedury či další zúčastněné osoby. Kdo by se také rád nechal zkoumat? Výzkumy, které máme k dispozici, jsou tedy postaveny na výpovědích a zkušenostech respondentů určitého typu - otevřených (často lesbických párech). Data od těch ostatních (a těch je ve světě naprostá většina) nemáme.
Při náhradním mateřství si laik obvykle představí schéma, kdy se nedobrovolně bezdětný pár za přítomnosti právníka sejde s cizí ženou, domluví podmínky, zaplatí část peněz, za 9 měsíců si odveze zdravé dítě, doplatí zbytek peněz a pak žijou šťastně až do konce života, "babo zmiz!" - náhradní matku už nikdy neuvidí. Tak to možná (pokud nenastanou zdravotní komplikace) může fungovat například na v článku zmíněné Ukrajině nebo v Indii (i když je otázka jak dlouho bude možné tam takovou praxi provádět, protože jsou silné kritiky kvůli vykořisťování žen v chudých zemích bohatými páry z Evropy a USA). Osobně si myslím, že je to jeden z důvodů (možná důležitější než finanční otázky), proč lidé hledají pomoc tam. Odborníci na náhradní mateřství totiž velmi doporučují, aby pár byl v kontaktu s náhradní matkou nejen v době těhotenství a porodu, aby měl možnost na něm nějak participovat, ale i v měsících a letech po předání dítěte. Argumentují jednak právy dítěte, jednak právy náhradní matky - nemůže být přece pro svou pomoc odkopnuta. Upozorňují také na nutnost kontaktů dětí a partnera náhradní matky s dítětem, které donosila pro cizí pár - i jich se to přece také nějak týká. Není možné nebrat v úvahu jejich práva a jejich city.
Autorka článku upozorňuje na to, že náhradní mateřství není možné bez restrukturalizace rodiny. V některých státech přistupují k tzv. open identity, aktu, který dítěti zaručuje, že v určitém věku (obvykle v dospělosti) bude mít možnost zjistit identitu dárce/dárců gamet. V ČR (a mnoha jiných státech) je dárcovství ze zákona anonymní. Velmi souhlasím s autorkou článku, že jsme na restrukturalizaci velmi nepřipraveni – všichni (i ve státech s open identity). Žijeme v době práv na informace, v době propagace různých disclosureů, opennessů či fairnessů (podle mne se podceňuje význam soukromí). Chybí racionální a věcné odborné interdisciplinární!!! debaty: měli bychom hledat odpovědi na otázky co je podstatou vztahu rodič - dítě, kdy tento vztah vzniká, co je to vlastně identita – čím je tvořena, atd… Měli bychom se ptát, jaký praktický přínos - především pro dítě - mají různá rodičovská uspořádání. A nedobrovolně bezdětné páry by měly mít všech variantách dobré informace, a to dřív!!!, než se pustí do proudu asistované reprodukce.
Hana Konečná
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
