Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Volby prezidenta

Kdo na Hrad?

Bylo by ideální, kdyby se příštím prezidentem stala kvalitní a hlavně čitelná nestranická osobnost. Taková ale mezi těmi, kdo se ucházejí o tento post, prostě není.

Prezident by měl být kvalitní a hlavně čitelná nestranická osobnost. • Autor: Karel Cudlín
Prezident by měl být kvalitní a hlavně čitelná nestranická osobnost. • Autor: Karel Cudlín

Svým komentářem o Vladimíru Franzovi jsem spustil odezvu, která předčila mé očekávání (a to jsem zvyklý už na mnohé). Záplava reakcí měla různé odstíny, což je pochopitelné. Mám dojem, že vzhledem k počtu dotazů a postřehů dlužím stoupencům Vladimíra Franze (ale nejen jim) ještě nějaké vysvětlení, možná zpřesnění svých tezí, které už ale převádím do obecné roviny.

Nejdříve ale musím popsat východisko, ze kterého se tento text odvozuje. Většina reakcí (těch věcnějších) na můj komentář se dá shrnout takto: Česká politika je v zásadní krizi. Politika selhala, odtrhla se od veřejnosti, je plná zla a špinavostí. Kdokoli se nějak otřel o politiku, musí být touto nákazou zasažen (mimochodem tedy i novináři), takže základním předpokladem pro prezidentský post je dosavadní neaktivita a zjevná odlišnost od všech těch zkorumpovaných politiků.

A Franz je přece jiný. Každá jeho „odlišnost“ či „nedostatek“ je pro jeho stoupence vlastně výhodou: Tetování, neschopnost odpovědět na konkrétní otázky, dosavadní neangažovanost. Prostě nepatří k nim (jak napsala jedna čtenářka, možná je to špatná volba, ale on je aspoň naděje).

Já jsem na tuto naději podle části reakcí zaútočil, když jsem napsal, že příští prezident by měl být čitelnější osobností, která se angažuje ve veřejných tématech déle než pár měsíců před spuštěním volební kampaně. Má kritéria jsou prý tak přísná, že by jimi neprošel v roce 1989 ani Václav Havel (toho zmiňovaly desítky reakcí), který do té doby „jen kulil sudy v pivovaru“. A dávám přednost stranám před občanskou společností.

Ani jedno tak není. Václav Havel je naopak až ukázkovým příkladem toho, o co mi šlo. Náš první porevoluční prezident přece předtím nepracoval jen v pivovaru. Od šedesátých let se účastnil zdejší společensko-politické debaty. A to tak vehementně, že za své názory skončil v komunistickém vězení. Vydával stanoviska, psal eseje, chodil na demonstrace. Bylo tedy zřejmé, co si myslí o světě, byl zkrátka čitelný.

Před skoro třemi lety jsem dělal rozhovor s Václavem Havlem o tom, jak by si představoval příštího prezidenta:„Aby prezident nebyl jen produktem strany či své kariéry v jejích orgánech, ale někdo, kdo přichází takříkajíc z občanského života, ať už ze světa akademického, spolkového či jiného, kdo už cosi konkrétního v životě dokázal a u něhož je zřejmé, že chce a umí sloužit svým spoluobčanům a společnosti jako celku.“

Přijde mi, že to ve zkratce vystihl naprosto přesně. Velmi podobně to kdysi formuloval i Tomáš G. Masaryk, když apeloval, aby lidé vybírali své zástupce nikoli podle jejich slov, ale podle jejich činů.

Bylo by ideální, kdyby se příštím prezidentem stala kvalitní a hlavně čitelná nestranická osobnost. Taková ale mezi těmi, kdo se ucházejí o tento post, prostě není. To není vzývání partajníků, to je prostě důsledek toho, že se o post hlavy státu nikdo zajímavý z „nepolitického“ okruhu lidí neucházel (v Respektu jsem před časem jako ideální kandidátku zmiňoval například bývalou ústavní soudkyni Elišku Wagnerovou).

Nevidím jako přitěžující okolnost fakt, že je například Zuzana Roithová členkou KDU-ČSL, protože se vždy chovala jako nezávislá osobnost. Dokonce tak, že ji svého času chtěl Miroslav Kalousek dostat ze strany. Ani Jiří Dienstbier není stranickým bafuňářem, kterého by bylo třeba se štítit, protože je členem ČSSD. To samé platí i o Karlu Schwarzenbergovi, jehož největší problém je zřejmě to, že se právě nikdy jako straník nechoval, takže neřešil problémy uvnitř TOP 09.

Ještě jednou ocituji z toho, co mi v rozhovoru řekl Václav Havel: „Někteří lidé, o nichž se mluvilo či kteří byli ve hře, od Karla Schwarzenberga přes Jana Švejnara a Jana Sokola až po Petra Pitharta, by zajisté byli dobrými prezidenty. Já osobně bych v tom úřadě ale nejraději viděl Šimona Pánka. Je dlouho obecně znám jako jeden z vůdců studentů v revoluční době a dvacet let, která od té doby uběhla, strávil především budováním a prací nejdůležitější české nadace Člověk v tísni, působící dnes na celé planetě a schopné leckdy někde pomáhat víc než sám stát. Pánek, pokud vím, nikdy nezakládal strany, nekroužil v jejich orgánech, ale o politiku se vždycky zajímal a hlavně sloužil prokazatelně, odpovědně a kvalifikovaně společnosti tam, kde to bylo zapotřebí. Není konfliktní, ale dokáže si stát na svém. Je sympatický, zná jazyky, umí mluvit spatra a – což je obzvlášť důležité – přišla by s ním do nejvyšší politiky mladší generace lidí už v podstatě nepoznamenaných komunismem, což považuji za velmi důležité.“

I když Pánek nekandiduje, uvádím ten citát celý. Je v něm hezky vidět, jak se pozná kvalitní nestranický kandidát. Prostě víme, co si o něm máme myslet. Víme, že „sloužil prokazatelně, odpovědně a kvalifikovaně společnosti“. To samé jsme kdysi věděli i o Havlovi a měli bychom vědět i o kandidátech příštích.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].