Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Vzdělávání

Zahnáním na učiliště řemeslník nevzniká

Jak to udělat, aby více lidí těšilo pracovat rukama

Pokud se děti setkají s řemeslem poprvé až v patnácti, je to pozdě na to, aby si k fyzické práci vytvořily vztah • Autor: HN, Lukáš Bíba
Pokud se děti setkají s řemeslem poprvé až v patnácti, je to pozdě na to, aby si k fyzické práci vytvořily vztah • Autor: HN, Lukáš Bíba

Věta Pracovat rukama není ostuda patří mezi tři nejprofláknutější (a nejbezobsažnější) věty o českém vzdělávání. Ty první dvě zní: Maturitu nemusí mít každý (o té více ZDE) a Vysokoškoláků máme moc (ZDE). Vyskytují se v logickém celku a velmi často při nějaké příležitostiÍľ tu při debatě o výsledcích maturity, tu ve chvíli, kdy se ministr rozhodl, že zavede jednotné přijímačky na střední školy a doufá, že díky nim odejde na učiliště víc dětí  a nebudou se trápit na maturiních oborech. A tak byla minulý i předminulý týden média plná těch, kteří zopakovali: Maturitu přece nemusí mít každý. Vysokoškoláků stejně máme moc a pracovat rukama není žádná ostuda. Přitom dneska sehnat dobrého řemeslníka…

Autor podobného výroku obvykle argumentuje tím, že zrovna rekonstruoval dům či byt a sehnat řemeslníka (tesaře, instalatéra atd.) bylo těžké. Proto by mělo jít na učiliště víc dětí, aby bylo více řemeslníků. Zatímco máme moc kulturních antropologů, kteří pak nemohou sehnat práci, na učiliště jít nikdo nechce. Tohle tvrzení ale především neodpovídá realitě.

Už vícekrát jsem tady upozorňoval na to, že nejvíce nezaměstnaných je právě mezi vyučenými. Nezaměstnanost vysokoškoláků se dlouhodobě drží mezi dvěma třemi procenty, u vyučených je to hodně různé podle oboru, ale zcela běžně nad deset i dvacet procent.

Přestaňme mluvit o práci rukama jako o konečné stanici pro nevzdělavatelné. Věta Pracovat rukama není žádná ostuda je totiž navíc pokrytecká. 

U čerstvých absolventů učilišť je to aktuálně 27, 4% a jejich situace se výrazně zhoršila. To je sakra rozdíl! Patříme k zemím, kde třetina populace odchází na učiliště, v čemž držíme evropský primát. Takže pokud z nějakého záhadného a pravděpodobně kulturně specifického důvodu máme za to, že budeme jedinou zemí, kde na učiliště chodí ještě víc dětí, pak se nejdříve postarejme, aby učiliště nebylo tak jistou cestou k nezaměstnanosti.

Navíc ta věta vychází z chybné premisy, že ten, kdo není intelektuálně zdatný, aby odmaturoval, je dostatečně manuálně zručný, aby byl dobrým řemeslníkem. A že tedy prostým odsunem dítěte na učiliště vznikne kvalitní řemeslník. To je naprostý omyl. Důvod, proč vyučení tak často nemohou sehnat zaměstnání, je právě v tom, že mnohým z nich chybí všeobecné vzdělání (schopnost se efektivně domluvit, řešit problémy, spolupracovat) a zároveň rukama umí odvádět spíš jen jednoduché a mechanické úkony.

Proto z nich nebývají řemeslníci, neboť to je na dovednosti i komunikaci náročná pracovní pozice, nýbrž spíš levné, snadno zaměnitelné (a nezaměstnaností ohrožené) pracovní síly do montoven. Pokud chceme víc lepších řemeslníků a kvalifikovaných dělníků, máme dvě možnosti. Buď zlepšit všeobecné vzdělávání těch dětí, které už na učilištích jsou, nebo přitáhnout k řemeslu třeba středoškoláky s vyšší úrovní obecných kompetencí. Nejlépe samozřejmě obojí.

Jak to udělat? Navrhuji tři kroky. Za prvé základní školy nechápat jen jako místo, kam chodí hlava, ale taky tělo a ruce. Děti na základce nemusí zrovna trávit hodiny u ponku (i když ani to mi nepřijde špatné), ale mají být zvyklé si svět ohmatat a spoluvytvářet ho rukama. To rozhodně neuškodí ani příštímu instalatérovi, ani právníkovi. Pokud se děti setkají s řemeslem v tom nejširším slova smyslu poprvé až v patnácti, je to pozdě na to, aby si k fyzické práci vytvořily vztah.

Za druhé přestaňme mluvit o práci rukama jako o konečné stanici pro nevzdělavatelné. Věta Pracovat rukama není žádná ostuda je totiž navíc pokrytecká. Říkáme ji obvykle ve chvíli, kdy obhajujeme, proč někoho nepustíme k vyššímu vzdělání; kdy o něm mluvíme jako o neinteligentní, a tedy v současném světě fakticky podřadné bytosti.

To samozřejmě nikoho nemůže motivovat k tomu, aby bral učiliště a řemeslo jako plnohodnotnou životní alternativu. Naprostá většina rodičů i dětí je chápe jako východisko z nouze. Ta věta jim zní jako „každému nebylo naděleno, být nádeník není nic špatného“. Není divu, že kdo jen trochu může, snaží se takovému osudu uniknout.

A za třetí, snažme se, aby učiliště nebylo slepou cestou vzdělávání. Úspěšné systémy umí zařídit, aby cesty z jakéhokoli typu střední školy k vysokoškolskému titulu byly srovnatelně prostupné. To přispěje k tomu, aby na učiliště chodili i ti lepší absolventi základek. U nás je ta možnost spíš teoretická. Dokazují to právě výsledky státních maturit.

Mezi těmi, kteří se snaží po učňáku doplnit si v nástavbovém studiu maturitu, je neúpěšný každý druhý. Teoreticky můžete dospět až na vysokou, ale opravdu spíš teoreticky. V tomhle smyslu není špatný nápad plánovaná mistrovská zkouška opravňující k oborovému bakalářskému studiu. Ale dokud se nazačneme zabývat tím, jak získat i na učňáku obecné kompetence včetně slušného základu cizího jazyka, mnoho se nezmění.

Podívejte se na ty tři body a promítněte si v hlavě českou realitu a veřejnou debatu posledních měsíců. Opravdu jsme vyrazili správným směrem? Kolikrát jste v běžném hovoru třeba vy sami říkali: Maturitu přece nemusí mít každý. Vysokoškoláků…

Autor je vyučený mechanik elektronik

P.S. Jak jsou na tom s nezaměstnaností lonští absolventi různých oborů studia a proč nemohou sehnat práci, si můžete přečíst ZDE

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].