Ten neklidný pruh země mezi Egyptem a Izraelem vzbuzuje skoro bezvýhradně nechuť a obavy. Přitom na něm hodně záleží. Paradoxně po lednové válce s Izraelem dostala Gaza velkou šanci svůj osud změnit. Zatím však o něj Palestinci zápasí sami mezi sebou.
V centru Gazy, hlavního města palestinského území stejného názvu, je jediný obchod specializovaný na suvenýry. Přirozeně palestinské suvenýry. Stojí na jedné z rušných ulic města, na dohled odsud se tyčí trosky Izraelci rozbombardované budovy nového palestinského parlamentu, na druhé straně přes ulici jsou zbytky sídla místní policie, nyní rovněž po zásahu izraelskou raketou.
Obchod ovšem stejně jako všechny civilní budovy v okolí přečkal bez újmy, teď je zase plný zboží a prodavač na chodníku netrpělivě vyhlíží nějaké zákazníky. Prodávají se tu třeba trika s rozesmátým Jásirem Arafátem, zelené pásky přes hlavy, jaké nosí islámští radikálové, klíčenky s obrysem velké Palestiny, plakáty starého Jeruzaléma nebo mapy, na nichž se Izrael jmenuje Palestina. Když chce ale prodavač zaujmout pozornost ojedinělého zákazníka, sahá do regálu pro poslední hit nabídky – hrnek s anglickým nápisem Gaza – největší vězení na světě. „Tak tady žijeme, rozumíte?“ pomrkává prodavač a zasměje se tak, jak by se možná zasmál dobrému vtipu.
Nevyhlášenou soutěž o „největší vězení“ by Gaza zřejmě nevyhrála (Severokorejci o tom vědí své), o nejpodivnější ale možná ano. Ještě před devíti lety lidé z Gazy celkem volně jezdili do Izraele za dobře placenou prací nebo příbuznými na Západní břeh Jordánu. V roce 2000 ale Palestinci rozpoutali protiizraelské povstání, radikálové začali organizovat sebevražedné atentáty a Izrael své hranice s Palestinci uzavřel. To znamená i s Gazou.
Placka podél Středozemního moře – ve srovnání s Prahou o čtvrtinu menší a o polovinu lidnatější – je dnes obehnána zdí a ostnatými dráty. Hraniční přechod z „bratrské“ egyptské strany otevírá jen nárazově. Naposled to bylo na pouhé dva dny předminulý víkend, když před tím byl déle než měsíc zavřený. Projít obvykle smějí jen předem objednaní lidé (třeba studenti, kteří jezdí na univerzitu do Káhiry) nebo vážně nemocní směřující do arabských nemocnic, lepších, než jsou ty v Gaze. Jinak egyptské úřady přístup do Gazy a z Gazy neumožňují mimo jiné i proto, že podobně jako Izrael považují vládnoucí hnutí Hamás za nepřátelské a nebezpečné (Hamás je odnož Muslimského bratrstva, které je v Egyptě oficiálně zakázané).
Jediný spolehlivě fungující vstup do „největšího vězení světa“ je paradoxně z Izraele. Pouští ale jen humanitární pracovníky, novináře nebo Palestince se speciálním povolením, které běžný člověk prakticky nemá šanci získat. A nejde o lecjaký přechod. Pohraniční budova překonává všechno, co si lze na podobném místě představit. Podobá se spíš letištní hale, v níž je člověk odbavovaný postupně. Přitom prochází několika uzavřenými prostory, kde dostává z reproduktoru pokyny, jak postupovat, kam se otočit, jakými dveřmi či turnikety vstoupit do další části. Zavazadla se rentgenují ze všech úhlů, zatímco lidé vstupují do prosklené bubliny, kde musí předpisově roztáhnout nohy, zvednout ruce s dlaněmi vzhůru, aby je jako v akčním filmu mohl obkroužit jakýsi lidský skener, jehož snímky si pak dlouze prohlíží personál na „velíně“ zavěšeném u stropu haly, vysoko nad celým tím labyrintem.
S tím kontrastuje pohraniční stanoviště na palestinské straně, kam návštěvník dorazí po zhruba půl kilometru chůze po silnici plné stop po nedávné válce. Pokud izraelské stanoviště vypadá jako letištní hala, to hamásovské jako rezavá plechová zastávka autobusu z Česka 80. let, kde veškerá kontrola spočívá v zápisu do velké úřední knihy.
Celý text si přečtěte v Respektu č.19/09
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
