Konec novin

Smrt novin umí být milosrdně rychlá. Něco se šušká a ví týdny a měsíce, finální řez alespoň v Americe přichází s chladnou jistotou chirurga. Coloradský deník Rocky Mountain News vycházel od roku 1859, byl držitelem čtyř Pulitzerových cen a ještě v roce 2006 měl náklad přes 250 000 výtisků – tedy zhruba jako naše MF Dnes ovšem v americkém státě, který má o polovinu méně obyvatel než Česká republika.

Letos 26. února krátce před polednem se ovšem v redakci zjevil Rich Boehne, generální ředitel vydavatele tohoto ctihodného plátku, zjednal si ticho a oznámil desítkám redaktorů, že právě pracují na posledním čísle deníku. A protože je to historický okamžik, tak se snažte, ať si neuděláme ostudu. Tečka. A jak už to v redakcích bývá, zatímco někteří kolegové společně plakali, jiní rychle sondovali, zdali si nemohou se slevou odkoupit nějaké počítače. Alespoň tak to stojí v masochisticky profesionální reportáži o vlastním zániku, uveřejněné o den později v onom posledním čísle denverského deníku Rocky Mountain News.

Takových příběhů se ve Spojených státech neodehrává právě málo. Americké noviny a částečně také časopisy nezvládly nástup internetu a dostaly se do takových problémů, že se zpravodajství o zhroucení vlastní branže stalo jedním z významných témat jejich práce. Totéž samozřejmě s gustem řeší spousta škodolibých webových serverů, jež si brousí zuby na uvolněné místo. Na specializované webové stránce Newspaper Death Watch (něco jako Hlídka nad umírajícími novinami) najdete sekci Odpočívej v pokoji a na ní seznam plátků, jež zanikly za poslední rok. Kromě nešťastného deníku z Denveru tu máme namátkou Baltimore Examiner, Kentucky Post, King County Journal, Union City Register – Tribune nebo Halifax Daily News. Další seznam zase vypočítává noviny, které zastavily svoji existenci na papíře a pokouší se přežít alespoň ve virtuální podobě: Christian Science Monitor,Detroit News/Detroit Free Press,Capital Times. Seznam pokračuje.

Nevadí, že jste o většině zmíněných titulů zřejmě nikdy neslyšeli. V součtu může mít zánik lokálních novin účinek vlny tsunami. Ve Velké Británii jich takhle za poslední rok zaniklo již sedmdesát. Problémy nemají přitom jenom Anglosasové, i když jich se krach novin a časopisů týká v tuto chvíli především – jenom v Americe přišlo v posledních dvanácti měsících o práci 30 000 lidí spjatých s novinami, od roku 1990 musela z klasické novinařiny odejít více než čtvrtina zaměstnanců. Ve Francii se zatím ještě tiskne především proto, že si novináři vyprosili u vlády vlastní záchranný balíček z kapes daňových poplatníků. A ve Španělsku, jejichž El País nebo El Mundo mají v mnohasetmilionovém hispánském světě podobný zvuk jako v anglosaském The New York Times, nejsou podle samotných španělských novinářů problémy zatím tak vážné jenom proto, že země v rozvoji vysokorychlostního internetu zaspala.

Problémy nejsou přitom jednoduše důsledkem současné ekonomické recese, ale vyvrcholením dlouhodobých trendů, které krize jenom vyostřila. Novinám utekli na web nejen čtenáři, ale především reklama a řádkové inzeráty a tisk vůbec neví, jak si za svou práci nechat v novém prostředí vlastně zaplatit. Kvůli rozhoupanému světu klasických médií se proto netřesou kolena jenom lidem se žurnalistikou spojeným, ale dokonce i politikům, a politici obvykle novináře dvakrát nemusí. Kvůli tristní situaci amerického tisku uspořádala začátkem května zvláštní slyšení Komise pro obchod, vědu a dopravu amerického Senátu a novinářům na tradiční schůzce, nabité jinak obvykle nevázaným vtipkováním, vyslovoval s dramatickým výrazem ve tváři podporu i prezident Barack Obama, jenž však zároveň upozornil, že příběh nebude mít pro mnohé z přítomných novinářů happy end.

Nahnuté to totiž mají i novinové a časopisecké tituly, jejichž zánik se jaksi vymyká představivosti. Zoufalý pokus o záchranu podstupuje právě v těchto dnech ztrátový týdeník Newsweek, který dobrovolně zužuje o polovinu okruh svých čtenářů na tvrdé jádro předplatitelů a otevřeně rezignuje na autoritativní pokrývání důležitých světových událostí v plném rozsahu. Propad hlásí dokonce i Rupert Murdoch se svým novinovým impériem News Corps – muž, který před dvěma lety navzdory nepříznivým trendům koupil prestižní The Wall Street Journal s tím, že otevře jeho webové stránky všem zájemcům zdarma. Dnes Murdoch, jehož baterie britských novin včetně londýnských Timesů přichází každý den o 1,5 milionu dolarů, naopak hodlá zpoplatnit přístup na všechny webové stránky všech svých novin a účastní se zákulisních jednání o vzniku kartelu vydavatelů, jež by se tyranii bezplatného internetu postavil. A samozřejmě jsou tu legendární The New York Times, jejichž akcie byly oficiálně označeny za bezcenné papíry a které musely dát do zástavy svůj mrakodrap na Manhattanu. V tuto chvíli přežívají díky půjčce mexického multimilionáře Carlose Slima Helú zatíženy miliardovým dluhem, jehož příští splátka se nemilosrdně blíží.

A teď rychle brzda. Proč by se zánik novin měl vymykat představivosti a proč by měl vlastně děsit někoho jiného než lidi, mezi které patří autor tohoto textu a kterým se prostě nechce hledat nové místo? Co si takhle povědět jiný příběh, ne o chátrajících ctihodných institucích, kterým ujel vlak, ale o rodících se informačních štikách v internetovém rybníce? Co všechny ty Drudge Report a TPM Media a The Huffington Post a hejna dalších serverů, kterými se hemží web a které přitahují miliony zájemců o zprávy, informace, názory, diskuse, prostě žurnalistiku? Proč se vlastně nad novinami rozněžňuje zrovna takový Barack Obama, který na poslední velké tiskovce nepřijal otázku jediného zástupce klasických tištěných médií a během kampaně si na webu vytvořil vlastní paralelní informační síť, která ostatně, když je to potřeba, vždy znovu v příhodný okamžik ožije a rozesílá milionům Američanů vlastní intepretaci událostí dříve, než to může udělat i ten nejbohatší deník? Jaká vlastně roztřesená kolena?

Celý článek čtěte v Respektu 22/09.

(On-line rozhovor s Adamem Javůrkem, odborníkem na online žurnalistiku - 28.5. od 13:00. Dotazy můžete pokládat již nyní.)