České stopy v Africe

„Byly to nejlepší roky mého života. Je to věk, kdy si užijete nejvíc srandy a na který nejradši vzpomínáte,“ vypráví o svých studiích v Československu 80. let trochu nostalgicky plynulou češtinou Rabí Al-Achkar. Syrský mladík tehdy využil stipendijní nabídky československé komunistické vlády pro syrskou diktaturu a přijel studovat na pražskou Vysokou školu ekonomickou. V Česku si nakonec udělal doktorát z mezinárodního obchodu a domů se vrátil až po čtrnácti letech.

Teď sedí v damašském hotelu Four Seasons, co chvíli přerušuje vyprávění a odchází ke stolu, u kterého popíjejí český velvyslanec, ředitel blízkovýchodního odboru pražského ministerstva zahraničí a několik českých podnikatelů.

V zakouřeném baru právě zapíjejí první den únorové návštěvy ministra zahraničí Jana Kohouta v Sýrii, které se účastnili i zástupci dvou desítek českých firem. Muže u stolu ale více než Rabího historky ze studií těší, že svůj emotivní vztah k Česku přetavil do něčeho mnohem hmatatelnějšího: upovídaný muž totiž zařídil největší českou investici v Sýrii v posledních dvaceti letech.

„Zakázku jsme získali jen díky Rabímu,“ říká Jiří Krš, generální ředitel firmy Plynostav Pardubice, která v těchto měsících staví syrskou část tzv. Panarabského plynovodu. Cílem projektu je přivést egyptský plyn do Turecka a napojit ho na plynovod Nabucco. „Sám se nám ozval, znal se totiž ze studií s jedním mým kamarádem. V Sýrii se tehdy začalo uvažovat o stavbě plynovodu do Turecka a on chtěl pomoci, aby ho mohla realizovat česká firma. Od té doby nás tam zastupuje a zakázku jsme nakonec v mezinárodní konkurenci získali,“ vypráví Jiří Krš a z více než miliardové investice se neraduje jen on. Syrská vláda se těší na pravidelné tranzitní poplatky a Evropa je ráda za přístup dalším k významným neruským zdrojům zemního plynu.

Rabí Al-Achkar se stal prostředníkem mezi českými podnikateli a syrským trhem, kam se po dvou desetiletích izolace vrací západní i české firmy – navzdory tomu, že Sýrie zůstává autoritářským státem.

Příběh Plynostavu a nadšeného Syřana je ukázkou toho, jak se Čechům mohou vracet peníze poskytnuté na stipendia určená před rokem 1989 studentům ze spřátelených rozvojových zemí.

Motivace někdejšího komunistického režimu byla samozřejmě mimořádně sporná. „Šlo o jakousi ofenzivu šarmu, měli tu být vychováni mladí kádři, odborníci, kteří by byli v průběhu studia získáni pro věc socialismu,“ říká historik Petr Zídek, spoluautor dvou knih o vztazích mezi Československem a Afrikou a Blízkým východem. O výsledcích však má své pochyby: „Řekl bych, že zde spíš vystřízlivěli. Ale na druhou stranu třeba čísla o tom, kolik ze studentů se podařilo naverbovat naší rozvědkou, jsem nikde nenašel.“

Jisté naopak je, že podezřelé kontakty mezi autoritářskými režimy se v následujících letech proměnily i v něco mnohem příjemnějšího. Svobodná Česká republika díky nim disponuje v dalekých zemích spoustou vlivných přátel, kteří na ni nedají dopustit.

TOMÁŠ LINDNER, Sýrie a Konžská republika

Celý článek najdete v Respektu 15/2010.