Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Z nového čísla

Druhá šance

Argentina vyhrát musí. Má přece Diega Maradonu

Prostě "zlatý chlapec" / Foto Profimedia.cz • Autor: Profimedia.cz
Prostě "zlatý chlapec" / Foto Profimedia.cz • Autor: Profimedia.cz

Když hrála předminulý týden Argentina s Jižní Koreou, bylo ve čtvrtek v osm hodin ráno megaměsto Buenos Aires úplně prázdné. Na pětiproudých dálnicích by se klidně dal hrát fotbal, protože auta se někam vypařila. V metru a příměstských vlacích, jindy po strop napěchovaných lidmi, si člověk mohl docela dobře lehnout, a dokonce ani žebráci nepracovali. Jen před velkoplošnými, nově namontovanými obrazovkami v bufetech a barech bylo narváno a podávaly se dortíky s polevou v národních barvách. Fanoušci národního týmu oblečení do modro-bílých pruhovaných dresů, kterým na hlavách trůnily šaškovské obří čepice, postávali vedle lékařů v bílých pláštích, zametači chodníků se opírali o svá košťata a společně pak všichni křepčili, objímali se, otevírali okna, křičeli z nich „góóól“ a foukali na ty strašné plastikové trubky.

Prostě "zlatý chlapec" / Foto Profimedia.cz • Autor: Profimedia.cz
Prostě "zlatý chlapec" / Foto Profimedia.cz • Autor: Profimedia.cz

Mnozí sociologové a političtí analytici tvrdí, že fotbal je jakési moderní náboženství. Společně mu propadají miliony lidí všech vyznání, ras a původů. V zemích, jako je Argentina nebo Španělsko, má člověk ale dojem, že fotbal je především kolektivní antidepresivum.

„Už měsíc všichni cítíme, že je všechno v pořádku. Zapomeneme na třicetiprocentní inflaci, ekonomickou krizi, na nebezpečné ulice, chudinské čtvrti… Aspoň ten fotbal umíme jako nikdo na světě,“

myslí si velká fanynka argentinského fotbalu a Diega Maradony, studentka mezinárodních vztahů na univerzitě v Buenos Aires

Teresita Pedrazziová

(25).

A zapomnění je skutečně dokonalé. Titulní stránky obou největších argentinských deníků La Nación a Clarín téměř denně okupuje nějaká emocionální fotografie zarostlého Diega Maradony. Minulé úterý před zápasem Argentiny s Řeckem přinesl Clarín jako hlavní zprávu sdělení o tom, že Diego Maradona dostal od svých milovaných dcer ke Dni otců nové sluneční brýle. Diego totiž byl, je a – pokud skutečně Argentina na šampionátu zaboduje – ještě dlouho bude „bůh“. Což ovšem neznamená, že ho při případné prohře argentinská veřejnost s gustem neukřižuje.

Energetická bomba
Uprostřed poslední klasifikace na mistrovství světa hledala argentinská fotbalová asociace někoho, kdo by dokázal způsobit zmrtvýchvstání klopýtajícího národního výběru. Ideálním energetickým šokem se ukázal být právě kontroverzní Maradona. Ten sice teprve před šesti lety přestal být obézním pacientem závislým na kokainu, když teď ale díky chirurgickému zákroku zhubnul a jeho drogové výstřelky ustaly, stal se dokonalým ztělesněním druhé šance. S Maradonou přišla živelnost, prostořekost, až dětinská přirozenost. Zpětně se ukazuje, že to funguje – Maradona s týmem tolik nepiluje taktické a technické záležitosti, jež argentinskému fotbalovému naturelu nesedí, zato dokáže fotbalovým profesionálům rozproudit krev v žilách.

Jistou výhodou je, že se Diego podobně jako dnešní argentinská vládnoucí garnitura kamarádí s muži, jako je Fidel Castro, Hugo Chávez nebo Evo Morales. Argentinská prezidentka Cristina Kirchnerová, jejíž úřadování se vloni potřebovalo znovu nadechnout podobně jako kdysi ztracený Maradona, se teď s „bohem“ fotí a objímá, kde může, a fotbal podporuje, seč jí síly stačí. Její oblibě hodně pomohlo rozhodnutí, že vláda koupí od fotbalového svazu vysílací práva, a státní televize tak bude vysílat zdarma všechny ligové zápasy, které předtím mohli lidé sledovat většinou jen na komerčních (tedy zpoplatněných) televizních stanicích. Diego Maradona za to paní prezidentce věnoval v přímém televizním přenosu tričko s desítkou a nápisem „Cristina“.

Diegovi se nejdříve moc nedařilo, zmínka o rekordní prohře s Bolívií 1:6 tady v Argentině dodnes vyvolává rozpačité ticho – podobně jim to nandali naposledy Čechoslováci v roce 1958. Pak se však národní výběr s odřenýma ušima přece jen do Jihoafrické republiky kvalifikoval a Maradona nezklamal. Na tiskové konferenci po rozhodujícím zápase proti sousední Uruguayi vzkázal pochybovačům, že se teď „tak akorát, dámy prominou, mohou jít věnovat orálnímu sexu“ (originální znění obsahovalo méně cizokrajných slov), a doprovodil výrok patřičnými posunky, za což mu FIFA zakázala na dva měsíce činnost za hulvátství. Diego se omluvil a každý, kdo v Argentině příhodu autorce článku líčil, se sice pohoršoval, ale jaksi potěšeně, rozzářeně. Jako by ti lidé říkali, že jejich mazánek, „pibe de oro“ tedy „zlatý chlapec“, všem pěkně vytřel zrak i za ně.

Celý článek najdete v Respektu 26–27/2010.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].