Poslední vlak na svobodu

Večer 5. prosince 1961 jel po berlínské trati Oranienburg-Albrechtshof zdánlivě normální vlak. Cestovalo v něm 32 lidí, většina z nich však nebyli běžní cestující, ale uprchlíci směřující do Západního Berlína. Dal je dohromady odvážný strojvůdce Harry Deterling, který měl již plné zuby východoněmeckého režimu a našel dosud ne zcela uzavřenou cestu do západního sektoru. I když se dostal pod palbu pohraničníků, dokázal svým „posledním vlakem na svobodu“ prorazit bariéry a dovézt své pasažéry až do západoberlínské Špandavy.

Deterling překonal monstrum, které o několik měsíců dříve doslova rozřízlo kulturní metropoli Evropy, rozpůlilo čtvrti, ulice i domy, narušilo přirozený tep velkoměsta a poznamenalo tisíce lidských osudů, respektive celé jedné země.

Schizofrenní skleník
Berlín byl od roku 1945 neuralgickým bodem sovětsko-amerických vztahů. Podobně jako ve Vídni v něm operovaly nepřehledné sítě agentů, diplomatů, vojenských přidělenců, obchodních zástupců. Byl symbolem porážky nacistického Německa a reminiscencí na krátké období válečné koalice, kdy spolu ještě obě supervelmoci spolupracovaly. Rozdělený Berlín oběma stranám připomínal, že po skončení války opustily jednací stoly a jen velmi těžko a neochotně se k nim vracely. Řada otázek zůstala nedořešena, například podepsání mírové smlouvy s poraženým Německem nebo právě zvláštní status jeho hlavního města.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 8. 8. 2011.