Dobrodružství v pavilonu č. 14

Toaletu máme tamhle na konci,“ odmyká Jan Uhlíř vstup na oddělení a ukazuje napříč vykachlíkovanou chodbou. „Až půjdete zpátky, nezapomeňte zavřít dveře.“ Pro člověka, který se v pavilonu číslo 14 poprvé ocitl bez doprovodu, představuje těch pár metrů nečekaně silný zážitek.

Muži v teplácích bezcílně přešlapují na chodbě, léta duševního strádání vepsaná do propadlých tváří. Někteří spí jeden na druhém na lavicích, jiní se rytmicky houpají a zacpávají si uši před hlasy, jež nikdo jiný neslyší. Mladík klečící na pohovce si dokola svléká a obléká tři mikiny a vykřikuje, že chce sušenku. Vysoký muž v černém chodí rychle v kruhu a třepe si před očima párem ponožek. Odkudsi se ozve pronikavý řev.

„Rád bych vám vyprávěl, o čem jsme jednali s Gorbačovem,“ přitočí se statný padesátník. „Měl byste zájem sepsat moje paměti?“ Než se člověk zmůže na odpověď, už před ním stojí další muž. „Nutně potřebuju ženskou,“ sděluje naléhavě, „aby mě milovala, prala mi a vařila. Znáš nějakou tam venku, že jo? Tak pomůžeš mi, nebo ne?“ Ode zdí se odlupují další postavy nemocných mužů a blíží se k návštěvě. Zamknout se na WC zevnitř ještě nikdy nebylo tak důležité.

Mužský pavilon číslo 14, tento „blázinec uvnitř blázince“, je zážitek pro silné povahy. Osazenstvo nejtěžšího bohnického oddělení tvoří napůl nemocní s chronickou schizofrenií, napůl pacienti s mentální retardací, příliš nezvladatelní na to, aby mohli žít v běžných ústavech. Každý z místních padesáti obyvatel trpí tím, čemu se v psychiatrické hantýrce říká „neklid“. Tedy záchvaty, při nichž ztrácí sebekontrolu, napadá ostatní, ubližuje sám sobě nebo demoluje vše okolo.

Celý článek o české psychiatrii si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vychází v pondělí 29. 8. 2011.