Návrat bojovníka

Každá olympiáda má své velké příběhy. Většinou se začínají vyprávět ve chvíli, kdy jejich hrdina zamává divákům ze stupínku vítězů. Jaroslav Petrouš zatím olympijskou medaili nemá, dokonce ani neví, jestli do Londýna letos pojede. Pětatřicetiletý handicapovaný atlet sice hodil diskem potřebný kvalifikační limit, ale kvůli nedostatku sportovních zásluh z minulosti nemá start na zářijové paralympiádě jistý. Právě v těchto dnech napjatě čeká, jestli mu pořadatelé povolí startovat na divokou kartu.

Jeho život je ale už dnes jedním z největších dramat, jaká letošní olympijský rok nabízí. Slavné sportovní klišé „zvítězit sám nad sebou“ totiž Jaroslav Petrouš naplňuje s odvahou a rozhodností, z níž stydne krev v žilách.

Když člověk chce

„Ty jo, dvoukilák bych si hodil leda tak pod nohy,“ kroutí uznale hlavou devatenáctiletý Vojta, když kovový talíř předpisovým obloukem překoná třicetimetrovou hranici. Mladík po mozkové obrně čeká na lavičce pardubického atletického stadionu na svůj trénink a obdivně sleduje staršího kolegu, který posílá do výseče jeden disk za druhým. Dvoukilové na procvičení síly, lehké tříčtvrtky, aby to trochu lítalo, a ty závodní kilové s cílem znovu překonat padesátimetrovou hranici.

Hvězda SKP Pardubice je jedním z mála tuzemských klubů, které trénují handicapované atlety. Jezdí sem z Prahy, Českých Budějovic i dalších měst, jež žádný podobný oddíl nemají. Třikrát týdně sem z pražského sídliště Černý Most dojíždí i Jaroslav Petrouš a nejen uznalé poznámky mladších kolegů na lavičce dokazují, že statný usměvavý muž je místní hvězdou. S atletikou začal teprve před čtyřmi roky, už po pár měsících ale ve své kategorii házel české rekordy v oštěpu a hlavně v disku. Tvrdým tréninkem v posilovně se z útlého obchodníka stal stokilový svalovec. Dovezl medaile ze světových her postižených sportovců v Indii a ve své šťastné chvilce hodil diskem přes 54 metrů – jen o necelé čtyři míň než držitel světového rekordu Alexej Ašapatov, obrovitý Rus s rukama jako lopaty.

„Jarda tady hodně lidí motivuje,“ říká trenérka Eva Hrdinová, „dokazuje, že i s handicapem se to dá daleko dotáhnout, když člověk chce.“ Svůj hlavní boj ovšem Jaroslav Petrouš nevedl tady na stadionu a jen málokdo z jeho zdejších kamarádů tuší, jak tvrdý byl. „Nikdy si nikomu nestěžoval,“ pokračuje trenérka, „jen podle toho, že se mu během tréninku občas bolestí zakalily oči a přestal mluvit, jsem vždycky poznala, že je zle. Prošel si peklem, ale on není typ, který se vzdává.“