Poslední Němci v Sudetech

V Abertamech mrzne. Postranní ulice pokrývá tenká vrstva ledu a na náměstí se vrší hromady starého sněhu. Ze zmrzlé krusty vystupují chlouby opraveného centra krušnohorské vesnice: autobusové zastávky z průsvitného plexiskla a lavičky, jejichž opěradlem je kovová roura odrazující od usednutí. Z náměstí je přímo vidět ladná silueta hory Plešivec, která shlíží na obec. Pohled ale silněji upoutá výjev zkázy ve středu náměstí, chátrající hotel Uran, ze kterého už zmizela okna a odpadly některé cihly. Na omlácené zdi se tvrdošíjně drží zelenobílácedule s nápisem „disko“, památka na mejdany devadesátých let.

Na chodníku před Uranem se procházejí dva šedovlasí muži, kteří pamatují úplně jiné Abertamy. S trojnásobným počtem obyvatel, s desítkami pekařů a živnostníků, s pečlivě upravenými domy. Gerhard Krakl (73) a Pavel Schreiber (79) zde vyrůstali a pořád spolu mluví abertamskou němčinou, nářečím, kterým jejich předkové hovořili po staletí. S generací těchto mužů nezmizí z abertamských ulic jen místní dialekt, ale celá kultura krušnohorských Němců. Pět set let utvářeli nehostinné pohraničí, přečkali zde i odsun většiny sudetských krajanů, ale teď se zbytky této komunity definitivně rozpouštějí v okolním českém moři.

„Šli jsme jednou s Gerhardem po Abertamech a přemýšleli, co tu po nás vlastně zůstane,“ vzpomíná Pavel Schreiber na jednu z těch pomalých procházek po obci, během kterých vznikají ty nejlepší nápady. Nechtěli, aby po jejich generaci zbyla jen německy znějící příjmení a opečovávané hroby na hřbitovech. Cítí odpovědnost za svou vesnici, a proto chtěli zanechat něco víc. Na procházce tedy staré kamarády napadlo založit muzeum rukavic, řemesla, díky němuž v Abertamech zůstali.

Pavel Schreiber a Gerhard Krakl teď občas o víkendech čekají v malé výstavní síni v budově městského úřadu na návštěvníky. Když někdo přijde, tak ho zdarma provedou místností s šicími stroji, koženými rukavicemi a starými fotografiemi. Chtějí do muzea přilákat i místní školáky a naučit je základům řemesla, které kdysi udržovalo zdejší horaly při životě. Syn pana Krakla na internetu vyhledává potomky vysídlených či uprchlých abertamských rukavičkářů, kteří si často v bavorském vyhnanství vybudovali nové rukavičkářské provozy. Zve je na návštěvu a prosí o další exponáty.

Proč zůstali

Poválečnému vyhnání se ze tří milionů českých Němců vyhnulo zhruba sto padesát tisíc lidí. Nejčastěji to byli nenahraditelní pracovníci, bez kterých by v pohraničí krachoval znárodněný průmysl. A také venkované, na něž jednoduše nedošlo, protože je válkou zruinované Německo už nebylo schopné přijmout.   

Více se dočtete v novém vydání týdeníku Respekt, které vychází digitálně v neděli v poledne a na stáncích bude výjimečně od úterý.