Věděli jsme, že dojde k ozbrojenému střetu

Žádný český diplomat zatím podobně těžkou a zároveň prestižní práci nedělal. Jana Hybášková se před lety přihlásila do mimořádně obtížného konkurzu na jedno z dvaadvaceti míst šéfů evropských misí ve světě, uspěla a zamířila možná na ten nejobtížnější – do Bagdádu. Umí výborně arabsky, má mezi iráckými politiky přátele. Přesto je dnešní realita mnohem obtížnější, než si na začátku představovala.

Jak je možné, že situace přerostla do dnešní podoby, kdy velkou část Iráku zabral takzvaný Islámský stát?

V situaci neustávajících represí hledaly sunnitské kmeny ochranu. To je to klíčové slovo současného Iráku – ochrana. Mezi arabskými sunnity v Iráku vznikla naprosto jasná poptávka po ochraně a spravedlnosti. A když se rozhlédnete kolem a vidíte nějaké bojovníky, kteří ochranu nabízejí, sáhnete po nich. Takže tento jev Islámského státu není náhodný.

Jak vůbec vznikla tak rozsáhlá státní struktura, kterou Islámský stát postupně nabyl?
Koncem roku 2013 došlo v Sýrii k setkání několika lidí, z nichž jeden se jmenuje Bagdádí. Jeho identita není známa. Kolují nějaké jeho obrázky, podle mě ovšem nemusí být pravé. Ví se ale, že hned na prvním setkání, kdy ten spolek založil, s ním byli lidé ze súfistické školy nakšbandíja, které se nesprávně říká Baas. Důstojníci a generálové strany Baas byli především z Mosulu a oblastí kolem něj. Nejsou všichni Saddámovi lidé, někteří dokonce působili proti Saddámovi. Nicméně tato baasistická organizace nakšbandíjů je nejsilnější složkou jevu, jejž nazýváme Islámským státem. A třetí skupinou, která Islámský stát zakládala, jsou Čečenci.

Zpočátku se uchytili na severovýchodě Sýrie. Byl tam tehdy jasný úmysl obsadit Irák?
O to šlo – o vytvoření státu na území Iráku. V tom se liší od al-Káidy. Al-Káida je exteritoriální organizací a oni jsou teritoriální. A důvod, proč to chtěli založit? Jsem naprosto přesvědčena, že jim jde o ropný emirát, o naftu, byznys. Známé věci v tom obsažené, krutosti a tak dále, jsou jen formou psychologického boje. Cílem je však nafta.

Vy jste měla na konci roku 2013 informaci, že tam něco nebezpečného vzniká?

Nemůžu říct zdroje, ze kterých ta informace pochází, ale měla. Věděli jsme, že dojde k ozbrojenému střetu mezi sunnitskou populací a šíitskými ozbrojenci. Reportovali jsme to horem dolem do Evropy. Mediálně to bylo vidět jako bitva o Fallúdžu, bitva o Ramádí a odliv uprchlíků z oblasti Anbáru. To byl leden 2013. Bylo nám známo, že se tato situace výrazně zhorší, takže jsem od února tlačila Kristalinu Georgievovou, eurokomisařku pro humanitární záležitosti, k pomoci uprchlíkům. Přivezli jsme ji 15. března do Iráku a jezdili jsme s ní kolem Mosulu, po té palebné hranici, abychom se obě dověděly, co všechno padne. Věděli jsme, že hrozí milion uprchlíků z té oblasti.

Šlo vzniku Islámského státu předejít nějakou spojeneckou akcí?
Myslím si, že jsme mohli být daleko tvrdší. Američané mohli být tvrdší vůči Málikímu. Měl se víc přitlačit ke zdi, aby naplnil zákonné požadavky sunnitské populace. Ale nestalo se tak. Navíc kamkoli jsem se za ty tři roky dostala, nikdo nechtěl o Iráku nic slyšet. Ani v Bruselu, ani ve Washingtonu. Všude byla cítit unavenost a neochota se o tom bavit. Tíživým problémem byla Sýrie a syrští uprchlíci.

Proč Američané v Iráku selhali? Co je na Islámském státu nového, co jsme předtím neznali? Jak se dá tento kriminální stát zničit? Jak se nyní v Bagdádu žije? Odpovědi čtěte v novém Respektu 42/2014, který vychází v pondělí 6. října (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi). V novém čísle najdete také Téma o tom, jak za Islámský tát bojují Evropané, v tomto případě konkrétně občané Německa.