Hlas v telefonním sluchátku zní naléhavě. „Jsem Michal Ďorď ze Vteřiny poté, spolku, který sdružuje bývalé i současné klienty dětských domovů a snaží se prosazovat jejich zájmy,“ představuje se. „Ozvaly se nám dvě dívky z děcáku v Mostě. Jsou už dospělé, ale protože jsou studentky, žijí tam ve cvičném bytě. Ředitelka je šikanuje a chce je vyhodit na ulici.“ Mladík rychle shrne, že už poprosil o kontrolu poměrů v domově ombudsmanku, dal podnět České školní inspekci a Liga lidských práv dívkám radí, jaká mají práva. Michal teď ještě chce, aby se případ objevil také v médiích.
Druhý den za Petrou a Nikolou společně vyrážíme. Michal cestou objasňuje, proč se mu případ zdá tak důležitý. Zdejší dětské domovy každý rok opouštějí stovky mladých lidí a to, jestli jim na téhle cestě někdo podá pomocnou ruku, může rozhodnout o jejich dalším osudu. Podle statistik se to v Česku zatím moc nedaří – víc než polovina mladých se po odchodu z ústavní péče dopustí nějaké trestné činnosti, hlavně drobných krádeží. Na život nejsou připraveni, mají problém najít si práci, byt. Většinou jim taky schází záchranná síť rodiny a přátel, na kterou se většina z nás může v nouzi spolehnout.
Na první vlastní bydlení se Petra a Nikola dlouho těšily. Po necelých dvou měsících jsou ale zklamané, rozzlobené a trochu vyděšené.
Michal měl štěstí, díky osvícenému řediteli dětského domova se může pochlubit vysokoškolským diplomem a ucházet o zajímavou práci. Ústavní minulost ho však provází dál. Angažuje se ve Vteřině poté, podílel se na tvorbě standardů kvality péče o děti v ústavech nebo na koncepci sociálního bydlení. Domnívá se totiž, že právě mladí lidé, kterých se svět ústavů týká, by měli rozhodovat o jeho budoucnosti.
Petra (19) a Nikola (18) se chtějí sejít v kavárně mosteckého nákupního centra, cítí se tu volněji než v bytě, který je součástí dětského domova. Na první vlastní bydlení se Petra, která chodí na zdravotní školu a Nikola, která se učí prodavačkou, dlouho těšily. Po necelých dvou měsících jsou ale zklamané, rozzlobené a trochu vyděšené.
Ačkoli smyslem takzvaných cvičných bytů je dát mladým lidem víc soukromí a nezávislosti, než mohou mít v ústavu, a připravit je tak na samostatný život, ředitelka domova Marcela Stütz sem děvčatům bez ohlášení vpadne několikrát za den. Dívky musí plnit úkoly, které by běžný teenager hodil rodičům na hlavu. Například vařit přesně podle jídelníčku ústavní jídelny.
Téma o sociálním bydlení čtěte v novém Respektu 4/2015, který vychází v pondělí 19. ledna (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
