Česko volí Blaira

Proč je Rusko v Evropě úspěšné při prosazování svých strategických zájmů, jsem definitivně pochopil letos v březnu. Ta scéna se odehrála uprostřed krásné a zlatem vyzdobené residence ruského ministra zahraničí. Na jedné straně stolu Sergej Lavrov s naprosto kamenným výrazem, na druhé straně delegace Evropské unie – tehdy ještě předsednický šéfdiplomat Karel Schwarzenberg, jeho švédský kolega Bildt, evropská zahraniční komisařka Ferrero Waldner a vysoký představitel EU pro zahraniční otázky Solana.

Program: postoj k nedávné válce v Gruzii, bezpečnostní politika (americký obranný radar) a další spolupráce EU a Ruska. Lavrov mluvil jasně, okupace Gruzie byla v pořádku, radar odmítáme, protože zasahuje do naší „sféry vlivu“, na spolupráci s každým členským státem EU zvlášť, se těšíme. Evropská skupinka se naopak celou dobu přetahovala o slovo a každý ho chtěl urvat co nejvíc. To by ještě tak nevadilo, blýsknout se chceme přece čas od času každý… Problém byl v tom, že co řečník, to jiný hlas – jeden považoval válku za nepřípustnou, druhý měl pro ruský postoj pochopení, třetí tak něco mezi tím. Tak by šlo dlouho pokračovat.

Dlouholetý ruský zpravodaj The Economist Edward Lucas ve své inspirativní knížce Nová studená válka píše, že Rusové rozumí síle a jasným slovům. Čím víc je evropský postoj roztříštěnější, tím lépe v něm kormidlují a Evropany poštvávají proti sobě. Zatímco přitom úspěšně protlačují svoji politiku (mimochodem často přímo ohrožující prozápadní směřování Česka). Dosud historicky nejskvělejší projekt Evropy – Evropská unie – byl v tomhle směru od začátku v nevýhodě. Poskládal se ze států s různými zájmy a místo, aby je na úkor silného kompromisu potlačovaly, je naopak často prosazují vůči ostatním (viz Itálie nebo Německo v energetice). Ve finále to ale oslabuje všechny a státy jako Rusko si tak můžou bez větších vrásek dovolit útoky „alá Gruzie“.

Tak jedinečnou šanci tenhle handicap odstranit, Evropa ještě neměla. Jestli se teď Unie shodne na silném společném prezidentovi, může se konečně posunout do roviny výrazného globálního hráče. Moc na výběr nemá – v úvahu připadá v podstatě jen Tony Blair. Je čitelný, rázný, nebojí se dělat nepopulární rozhodnutí a dokonce ho znají i na chodbách amerického ministerstva zahraničí. Ve výběru vhodné persony nebude Česko udávat hlavní tón. Máme ale dobrou šanci přidat se k hlasům volajícím právě po Blairovi a tak zvýšit jeho šanci být vybrán. Už jen proto, že až příště Evropa pojede do Kremlu, usedne proti tamním vládcům stejná váhová kategorie a ne pytel blech.