Jak léčit duši

Jaký je nejlepší český populárně-vědecký film uplynulého roku? V oblasti přírodních věd je to dokument režiséra Miloslava Nováka Hranice v psychosomatice. Film, který na nedávné přehlídce Academia Film Olomouc (www.afo.cz) získal redakční cenu časopisu Vesmír, se věnuje odvěkému problému – co je to vlastně nemoc – a jeho moderní podobě: jestli léčit jen tělo, nebo také „duši“.

Hranice v psychosomatice rozhodně stojí za vidění. Výborná je práce režiséra s vědci a lékaři, kteří, ač neherci, se ve filmu stávají přesvědčivě ztvárněnými postavami příběhu o tom, zda je duše pouhým produktem fyzikálně chemických pochodů v mozku a nakolik nás v dospělosti ovládají a ničí traumata z dětství. Příběhu s nejednoznačným vyzněním.

Film ukazuje, že tělesné choroby jsou často odrazem duševního stavu. Psychologická péče má tedy své opodstatnění. Je obvykle komplikovanější než klasická medicína, ale zároveň bývá mnohem levnější a může být i účinnější než léčení založené pouze na chemii a skalpelu.

Proč se tedy tolik spoléháme na klasické metody? Třeba proto, že v dobách komunismu byly psychoterapie a psychoanalýza pokládány za buržoazní pavědu a tuto tradici se v povědomí lidí úplně nepodařilo změnit. Ani ve výchově mediků. Jak ve filmu upozorňuje jeden z lékařů, příprava českých mediků na těžké povolání si nezadá s tréninkem vojáků do speciálních misí: vysoké nároky na výkon, paměť, ponižování a žádný prostor pro odreagování nahromaděných emocí po brutálním kontaktu se smrtí – pitvá se už v prvním ročníku. Celá naše výuka medicíny není nic jiného než biologie a s ní úzce související vědy. Nic jiného než tělo se nezkoumá.

Příčiny malé popularity „léčby duše“ nemusejí ale spočívat jen v pokřivené tradici, mohou být hlubší: pacient chodí raději k běžnému lékaři, aby nemusel s nikým mluvit o svých starostech a problémech ve vztazích k jiným lidem. Máme-li tělesnou nemoc, nemůžeme za to. Nikdo nás zpravidla nemůže obvinit, jsme slabí, že jsme něco dlouho neřešili a zavinili si svůj stav sami.

Je skvělé, že u nás podobné dokumenty vznikají. Obdiv zasluhuje i celá olomoucká přehlídka, akce pozoruhodného rozměru a záběru. Film režiséra Nováka, který lze shlédnout na této adrese, má ovšem i některé slabší stránky. Někdy dokládá řečené zbytečně „polopatickými“ záběry, především ale rezignuje na to, aby naplnil svůj název: o „hranicích v psychosomatice“ se nedozvíme prakticky nic. Žádný rozumný člověk nepůjde k „lékařům duše“ s akutní rakovinou nebo třeba zánětem slepého střeva. Kde jsou tedy ony hranice? A kolik toho skutečně víme o propojení duševních stavů a fyzických chorob? Možná je to námět na další díl.