Jsou zemědělci krotší než lovci a sběrači? Nebo nějak jinak mentálně odlišní od „divochů“? Zní to jako otázky vržené do prostoru zcela nahodile, ale není tomu tak. V pondělním Respektu vychází článek českého antropologa Marca Stelly, který se tohoto tématu dotýká.
V textu se praví: Zatímco lovci a sběrači bývají spíše individualisté vybavení zdravou mírou agresivity, kteří nemají potřebu dlouhodobého plánování, ideální nátura zemědělce spočívá ve schopnosti kolektivně pracovat, v mírumilovnosti… Státy v mnoha ohledech domestikovaly své zemědělce stejným způsobem, jako zemědělci své kozy, ovce a další zvířata. Stejně jako má farmář užitek z mírného a relativně dobře živeného stáda, které se utěšeně rozrůstá, i stát bude preferovat poklidné a poddajné zemědělce, kteří budou produkovat, platit daně a nevzpouzet se.
Dále článek zmiňuje harvardského antropologa Richarda Wranghama a jeho teorii o „eleminaci nezkrotných“: Naprostá většina, ne-li všechny kultury (a především ty, kde vládne silné státní zřízení) obvykle po právu trestají projevy násilí směřované dovnitř skupiny. Viníci, pokud nejsou rovnou usmrceni, bývají vyhnáni či zbaveni svobody. Všechny tyto tresty buď znemožňují nebo alespoň ztěžují reprodukci. A je to právě počet pokrevních potomků, o co se v evoluci hraje. …vychází z toho všeho, že členové naprosté většiny kultur prodělávají dlouhodobou „selekci na krotkost“ či podřízení se autoritě.
Je pravděpodobné, že si Wrangham skutečně povšiml mechanismu, který se na formování lidské povahy podílel. Představa, že konkrétně vznik zemědělství zhruba před deseti tisíci lety a centralizovaných státních útvarů nějak podstatně změnil lidskou povahu, však jde za rámec jeho úvah, není v antropologii běžná a lze s ní polemizovat. Žádné práce nesvědčí o tom, že by zemědělci či pastevci byli mírnější, poddajnější a kooperativnější než příslušníci lovecko-sběračských komunit. Naopak, řada pozorování ukazuje skupiny lovců a sběračů jako velmi kooperativní, rovnostářské společnosti, jejichž členové se k sobě navzájem chovají velmi mírně a neagresivně.
Pozoruhodné je třeba dělení potravy, především masa. Například jihoafričtí Sanové nosívali v toulcích i cizí šípy a majitelem úlovku se stával majitel smrtícího projektilu, nikoliv nutně ten, kdo jej vystřelil. I vlastník kořisti se však s ostatními dělil a pokud šlo o větší zvíře, dostalo se na každého člena skupiny. Americká etnografka Marjorie Shostaková v knize Nisa, v níž popisuje život Sanů, vypráví o tom, jak ošidné je, když se lovec vychloubá a vyvyšuje nad ostatní – ti se mu vysmějí a rychle jej odkážou do patřičných mezí. Úspěšný lov je tak často večer u ohně líčen skromně, jako dílo náhody, štěstí, nikoliv lovecké zručnosti. Zní to jako banalita, ale řada autorů ukazuje, že podobné drobnosti, z nichž vychází dokonale vyladěný systém přerozdělování potravy mezi jednotlivci i generacemi, jsou pro lovecko-sběračskou společnost kriticky důležité.
Richard Wrangham také před časem mluvil (v rozhovoru s autorem tohoto textu) o tendenci mužů lovecko-sběračské komunity vypudit ze svého středu sobce. Je to tendence, která podle něj trvá již nejméně 50 tisíc let: „Často se to dělo jemně: chovám se sobecky, chodím například za ženou někoho jiného – a ostatní začnou tím, že se mi budou smát a dobírat si mě. A tak toho nechám. Pokud ale nepřestanu, budou na mne křičet a mluvit se mnou velmi ostře, což mě zřejmě zastaví. Jestliže ale budu pokračovat, pravděpodobně mě vyženou…“
„Zřejmě to znamená,“ pokračuje Wrangham, „že jsme prošli procesem genetického výběru, který vedl ke zmíněné tendenci k rovnostářství, dodržování morálky, velké citlivosti k tomu, co si myslí ostatní. Projevuje se to i během vývoje jedince, naše povaha není jen výsledkem výchovy. Děti jsou už v raném věku velmi kooperativní.“
Týká se to dětí křováků stejně jako dětí rolníků z povodí Nilu. Zmíněný genetický výběr tak nejspíš vycházel z mnohem hlubších a dávnějších pochodů a vztahů, než jaké přinesl před 10 tisíci lety vznik zemědělství. A porovnáme-li lovce a sběrače se zemědělci co do agresivity? Je pravda, že se mnohé domorodé kmeny chovají velmi agresivně ke svým sousedům, některé dokonce automaticky zabíjejí každého cizince. Ale odváží se někdo tvrdit o usedlých „civilizovaných“ společnostech po všech genocidách a válkách 20. století, že jsou méně agresivní než „divoši“?
Ve svém článku Marco Stella polemizuje s představou, že se základní rysy lidské povahy zformovaly na afrických savanách během dvou milionů, či přinejmenším posledních dvou set tisíc let vývoje rodu Homo a posledních deset tisíc roků už k tomu nic podstatného nepřidalo. Tahle představa ale zdaleka není v paleoantropologii mrtvá a vůbec není jisté, že někdy bude přesvědčivě vyvrácena. Kořeny lidské povahy je nutné hledat hlouběji než v období prvních centralizovaných států a obdělávání polí. Dokonce nejspíš hlouběji než v posledních padesáti tisících let, kdy se Homo sapiens rozšířil mimo Afriku.
Marco Stella předkládá důkazy, že evoluce člověka pokračuje. To je bezesporu pravda, byť výsledkem tohoto vývoje jsou méně podstatné změny. Článek Marca Stelly je ale zajímavý také tím, že hovoří o odlišnosti jednotlivých lidských populací. Otevírá tím téma, které se může v budoucnu – s prohlubujícími se poznatky genetiky – vynořovat stále častěji.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
