Zeptáte-li se liberálního ekonoma, jak řešit problémy životního prostředí, možná přijde s takzvanou Kuznetsovou křivkou, pojmenovanou po americkém ekonomu Simonu Kuznetsovi. Z křivky má plynout, že stát je nejprve „chudý a čistý“ v tom smyslu, že jeho HDP na hlavu je nízké a příroda relativně zachovalá. S hospodářským rozvojem pak HDP roste, zato příroda trpí. Stát se nejprve změní na „bohatý a špinavý“, načež jeho občané unavení spotřebou projdou jakýmsi osvícením, začnou se více starat o životní prostředí a země dosáhne ekologicko-hospodářské nirvány – stane se „bohatou a čistou“.
Potíž je v tom, že v reálném světě tato téměř marxistická poučka zatím moc nefunguje. („Marxistická“ v tom smyslu, že je ohajována se slepou zarputilostí a používána jako omluva nejrůznějších ekologických prohřešků). Jak ukazují výzkumy Mezinárodního panelu pro udržitelné využívání zdrojů a dalších globálních organizací, představené minulý týden v Bruselu na ekologické konferenci Green Week, Kuznetsova křivka zarputile odmítá opsat druhou část své dráhy, tedy zamířit směrem k „bohaté a čisté“ nirváně. Jinými slovy: platí například, že čím vyšší HDP země má, tím vyšší jsou její emise skleníkových plynů na jednoho obyvatele. Nebo: čím vyšší HDP, tím intenzivnější je spotřeba zdrojů. A čím intenzivnější je spotřeba, tím vyšší jsou emise. Ať porovnáme téměř jakékoliv ukazatele, vidíme, že jak společnost bohatne, zatěžuje životní prostředí stále víc.
Jisté známky Kuznetsova procesu vědci přece jen registrují. Světová ekonomika se skutečně postupně stává „čistší“, lépe využívá zdroje. Jenže zároveň roste tak rychle, že to nevede k čistšímu světu. Porušení vazby mezi ekonomickým růstem a zátěží pro životní prostředí (angl. decoupling) je většinou pouze relativní. Lidstvo tak připomíná bakterie, které se úspěšně množí v uzavřené kultuře a své zdroje nutné k životu se postupně učí využívat stále efektivněji. To ovšem nemění nic na tom, že jak kolonie rychle bobtná, ničí své prostředí a blíží se k hranicím, za nimiž se může začít hroutit. Udržitelnost je pojem, který se sice skloňuje ve všech pádech, v praxi se jej však naplňovat nedaří.
Kilowatty nepochodují v ulicích
A teď co s tím: profesor Ernst von Weizsäcker, jeden ze dvou předsedů zmíněného mezinárodního panelu, je autorem knihy Faktor 5, ve které tvrdí, že technologie i strategie naší civilizace se mohou stát alespoň pětkrát efektivnější než ty současné. Možné cesty nejsou příliš překvapující: úspornější auta, pasivní domy, tepelná izolace budov, úspornější svítidla, nové stavební materiály, rychlovlaky místo dálnic a letadel, zavlažování přímo ke kořenům rostlin a podobně.
Weizsäcker upozorňuje, že produktivita práce se ve světě od roku 1850 zvýšila dvacetkrát. Není tedy těžké si představit, že efektivita využívání zdrojů může v příštích 50 letech stoupnout pětkrát. Jak toho ale dosáhnout? Zázračný a vytrvalý růst produktivity práce byl v minulých staletích vždy spojen s růstem mezd: podnikatelé zdokonalili výrobu, začali víc vydělávat, načež se do hry vložili zaměstnanci či odbory a vynutili si vyšší platy, takže bylo vzápětí nutné opět inovovat výrobu, aby se zvýšila produktivita. Je to zpětná vazba, díky níž se technologie zlepšují a lidé bohatnou.
Potíž je v tom, že pokud jde o efektivitu využívání zdrojů, podobná zpětná vazba neexistuje. Ceny nerostných surovin a energie od začátku 19. století naopak klesají (s výjimkou poslední dekády). Nejsme tedy svědky velkých tlaků na efektivnější využívání zdrojů, recyklaci, nástup úspornějších spotřebičů a podobně. Kovy lze zatím většinou poměrně levně vytěžit. „Kilowatty nepochodují v ulicích a nepožadují vyšší ceny energie,“ říká Weizsäcker.
Z toho dle profesora vyplývá, že je nutná státní intervence, umělé zvýšení cen nejlépe na globální úrovni. Liberální ekonom se chytá za hlavu. Jaký jiný recept však může nabídnout, když Kuznetsova křivka nefunguje? „Ceny energie a dalších zdrojů by mohly být uměle zvyšovány spolu s každým dokumentovanýmzvýšením efektivity,“ tvrdí Weizsäcker a upozorňuje, že tyto myšlenky nacházejí velké porozumění v čínském vedení.
Příklady, že taková strategie může být úspěšná, existují i v západním světě. Ukázkou je Japonsko, které mimořádně prosperovalo v letech 1975–90, tedy právě v období velké energetické drahoty. Zmizely sice hliníkárny a další provozy s velkou spotřebou elektřiny, místo toho však Japonci vynalezli digitální kameru a mimořádným způsobem rozvinuli lehký průmysl. „Japonsko si v 70. letech uvědomilo, že se ceny energie pro ně stávají neúnosně vysoké. Uměle je ještě zvýšilo, a přimělo tak těžký průmysl, aby vyklidil pole,“ tvrdí Weizsäcker.
Půl století pro Česko
Ať už bude volání profesora Weizsäckera po státních zásazích vyslyšeno či nikoliv, stojí zato se zamyslet nad tím, které země by na světové technologické revoluci 21. století – tedy přechodu k úsporným technologiím – vydělaly a které ne. K poraženým by nejspíš patřily státy, jejichž hospodářství silně závisí na fosilních palivech. Na mapě světa září červenou barvou především tito kandidáti na prohru: Spojené státy, Kanada, Austrálie, některé země Perského zálivu, Rusko a také – Česká republika.
Weizsäcker je původem německý vědec, k Česku má tedy blízko. Respekt se ho proto zeptal, jak dlouhou dobu by si přerod Česka na moderní úspornou ekonomiku mohl vyžádat. „Podobná strukturální změna může trvat půl století. Lze ji ale zvládnout i rychleji. Japonsko to dokázalo za pouhých pět let,“ říká profesor a dodává: „Netvrdím, že Česká republika nemůže být na straně vítězů, jen pro ni bude takový přechod obtížnější než pro jiné země.“
Prezentaci prof. Weizsäckera k této problematice naleznete zde. Tématu se rovněž budeme věnovat v některém z příštích čísel Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
