O pseudoskepsi, čili hypochondrii popírání

Už filosof a biolog Emanuel Rádl tvrdil, že bez pochybování se nesvede nic velkého, což je pravda otřelá, ale bezpečná. Sokrates učil pochybovat své žáky, i Kristus na kříži zapochyboval a bez radikální skepse René Descartese by se nejspíš nezrodila moderní věda. „Jen hlupáčkové neznají pochybností  a proto ničeho nesvedou,“ napsal myslitel v druhém dílu Dějin filosofie.

O kus dále ale mluví o různých druzích skepse, které nijak chvályhodné nejsou. Například pochybovačnost helénistických pyrrhonistů popisuje jako kombinaci  hypochondrie, která nedokáže uchopit žádnou věc ve své podstatě, a sháňky po zajímavosti: „...pochybovat o tom, že mám pět prstů, jak zajímavé!“

Podobně americký sociolog Marcello Truzzi rozlišoval mezi skepticismem a pseudoskepticismem. Pravý skeptik je podle něj člověk, který pochybuje, ale zároveň chce být přesvědčován, jeho postoj je spíše agnostický. Nesnaží se působit dojmem, že má pravdu, předkládá protiargumenty, zvažuje alternativy, pochybnost užívá jen proto, aby se přiblížil pravdě.

Pseudoskeptik je naopak člověk, jehož názory jsou negativní, není agnostikem, ale popíračem. Marcello Truzzi jeho charakteristiku upřesňuje čtyřmi charakteristikami: 1. tendence popírat, ne pochybovat, 2. tendence diskreditovat, ne zkoumat, 3. dvojí měřítko v uplatnění kritiky (bere v potaz jen ty argumenty, které podporují jeho výchozí názor) a 4. nedostatečné předkládání důkazů.

My bychom rádi přidali charakteristiku pátou. Pseudoskeptikům nejde o pochybovačnost, skepsi jako myšlenkový postoj. Ať už vědomě či nevědomě skepsi používají jako metodu ke svému vlastnímu účelu. Nejflagrantněji tento rozpor vystupuje v případě popírače holocaustu Davida Irvinga, který svůj demagogický přístup považuje za skeptický.

Podobný pseudoskepticismus bohužel otravuje i diskusi v aktuální problematice jako je např. globálním oteplování nebo uspořádání Evropské unie. Člověk s proevropským postojem - jaký je vlastní i autorovi tohoto sloupku -, by si velmi rád vyslechl nebo přečetl věcnou a chladnou polemiku s euroskeptiky.

Častěji ale naráží na agresivní tón a demagogii, které nutně vyplývají ze všech pěti bodů charakteristiky pseudoskeptika, čili popírače. (Schválně neuvedeme žádná konkrétní jména, nechť si čtenář sám zkusí tuto typologii aplikovat na své oblíbené i neoblíbené komentátory a jiné diskutující). Výsledkem je zdejší vyostřená atmosféra, která rozděluje diskutující černobíle na umělé kategorie „eurofederalistů“ a „euroskeptiků“, jakoby mezi nimi neexistoval jakýkoli průnik, hranice těchto dvou skupin byly nepropustné.

Nejspíš tak zbývá jediná možnost určená povolanějším autorům, než je sám pisatel tohoto sloupku. Vzít si příklad z metody středověkého muslimského filosofa a teologa Al-Ghazzállího, který nejdříve zkusil najít i ty argumenty názorových protivníků, na které nepřišli oni sami, a až když shromáždil vše proti sobě, začal s obhajobou svého postoje.