„Často se nedalo dohlédnout dál než na dvacet metrů, děti byly neustále nemocné. Ptáci umírali na ulicích přímo před očima,“ vzpomínala minulý týden v Bruselu na ekologické konferenci Green Week Martha Delgado Peralta, bývalá radní Mexico City pro životní prostředí, na neustálý smog, který dusil její město před dvaceti lety. Úplně čistý vzduch nemají v metropoli Mexika ani dnes, situace je ale nesrovnatelně lepší. Město za to vděčí politice svého vedení natolik drsné, že by z ní nejednomu pražskému řidiči hrozil infarkt.
Ne každý Pražan ale dává přednost „lyžaři před zajícem“ – v tomto případě autu před veřejnou dopravou a čistým vzduchem – a právě v těchto dnech, kdy ožily vzpomínky na povodně roku 2002 a centrum Prahy zavřené pro automobily, by mohl být příklad latinskoamerické megalopole inspirující.
Nejprve radnice v Mexico City nařídila, že každý automobil musí zůstat jeden pracovní den v týdnu mimo provoz (podle čísla registrační značky), takže ve všedních dnech rázem zmizela ze silnic pětina aut. Vzápětí město zavedlo povinné měření emisí, jehož se každý motorista musel účastnit dvakrát ročně. Nová auta s katalyzátory, která splňovala normy, postupně dostávala svolení jezdit každý den, vůči starším typům automobilů se politika naopak přitvrzovala; musely zůstávat v garážích i o některých sobotách. Výsledkem byla rychlá výměna starých aut za modernější, takže nakonec se automobily na silnice vrátily, neškodily už ale tolik svému okolí. V současnosti město uvažuje o tom, že znovu zavede obdobnou strategii, pochopitelně nastavenou tak, aby zvýhodňovala nejmodernější vozy.
Přísná je i řada evropských měst – na bruselské konferenci hovořili zástupci Kodaně, Paříže nebo Londýna. Úspěšným bojem proti smogu a dopravním zácpám je znám zejména Londýn, kde poplatky za vjezd vymetly z centra města 70 tisíc automobilů a v kombinaci s přísným postupem vůči taxi, autobusům a náklaďákům nezanedbatelně zlepšily kvalitu ovzduší: množství prachových částic pokleslo ve městě o 15%, množství oxidů dusíku se snížilo o pětinu.
O zkušenosti londýnské radnice se zajímají dokonce i v Pekingu, Šanghaji a dalších čínských městech, kde je vzduch patrně nejhorší na světě. „V Číně lidé teprve nedávno přesedli z kol do aut. Nyní tam vymýšlejí, jak je posadit zpět na kola,“ glosoval to trefně jeden z řečníků na konferenci.
Praha loni vyčerpala počet dnů, kdy množství prachu v ovzduší smí převýšit evropskou normu, už 7. června, letos dokonce už 8. dubna. „Prach“ přitom není něco, nad čím by se dalo jen tak mávnout rukou. Jemné prachové částice zhoršují astma a alergie, způsobují nemoci srdce a dýchacího traktu. Rodí se kvůli nim děti s nižší porodní váhou, které pak bývají častěji nemocné - trpí kašlem, dýchacími obtížemi či záněty ucha. Na prachové částice se kromě toho vážou rakovinotvorné látky, takže se kvůli nim zvyšuje počet zhoubných onemocnění.
Praha dostala v minulosti několik výjimek, mohla tedy evropské předpisy beztrestně porušovat. Většina výjimek však již vypršela a Bruselu dochází s českou metropolí trpělivost (situace je katastrofální též na Ostravsku, vážná je i v Brně a na Ústecku). Ve hře jsou žaloby u evropských soudů.
V Praze se už léta chystají opatření, která by měla kvalitu ovzduší zlepšit, třeba přísnější předpisy pro autobusy či popelářská auta. Jenže se o těchto krocích stále jen hovoří, neděje se nic. Plány pražské radnice, dlouhá léta vedené ODS, navíc zdaleka nestačí.
Praha by měla po vzoru Londýna zavést tvrdé poplatky za vjezd do centra, vytyčit na území celého města nízkoemisní zónu, v níž by zvýhodnila majitele nejčistších vozů (třeba parkováním zdarma apod.), a tlačit na provozovatele těžkotonážních vozidel, aby rychle modernizovali svůj park. Jestli ji k tomu mohou donutit evropské soudy, nevíme, ale určitě to dokážou pražští voliči, až jim začne záležet na vlastním zdraví.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
