Zdrženlivost
Situační zpráva o tom, co zbývá. Výtvarný život v Česku v roce 1993
Jednu z letošních výstav, jejichž význam přesáhne rok svého konání, nazvali manželé Ševčíkovi a Vladimír Skrepl (její kurátoři) zdánlivě defétisticky: To, co zbývá… Pojmenovali tím také něco, co se ozývá jako otázka nebo jako povzdech řady laických návštěvníků, když odcházejí z výstavních síní a galerií (jež jsou plné současného výtvarného umění) a ptají se, co v nich zůstalo z výstavy a co zbylo z výtvarného umění.
Výstava roku
V listopadu byla v jedné z nejkrásnějších pražských modernistických budov, ve Štencově domě (architekt Otakar Novotný ho postavil pro nakladatele Jana Štence v letech 1909–11), výstava, která pamětníkům mohla připomenout už jen devastovaným interiérem kdysi skvělého domu některé undergroundové akce. I vystavené práce působily „jako“ amatérsky a nedodělaně - od dřevěných objektů Jiřího Kovandy přes neosobní fotografie Martina Poláka a Lukáše Jasanského, „prázdný rám“ Mileny Dopitové, z něhož se ozývá zvuk vrtačky, madla do koupelny, jež Vladimír Skrepl namontoval do vyrabované předsíně a nazval Vrť, kočko, ocasem, až po obrazy Tomáše Císařovského, Igora Korpaczewského či videozáznam, na němž mimo jiné Petr Lysáček zachytil sám sebe jako puberťáka předvádějícího se při metalové skladbě před stolním zrcátkem. Přesto právě přesné dávkování atmosféry, vysoká míra citlivosti ke vztahu místa a díla, nadhled, úsporné prostředky a absence…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 19 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
