Ve světě současného výtvarného umění neexistuje významnější pravidelná přehlídka, než jsou documenta pořádaná od roku 1955 každých pět let v kdysi západoněmeckém a dodnes lehce provinciálním Kasselu. Současné umění najdeme všude, ale documenta je - už proto, že jednotlivé ročníky dělí pětiletý odstup - dokáží sumarizovat. Ani jedenáctá přehlídka v pořadí, která v Kasselu končí v polovině září, takové očekávání nezklamala. Díla zúčastněných umělců charakterizoval upřímný zájem o aktuální politické dění i společné zaujetí pro témata času, prostoru a paměti.
Hledá se problém
Nad novou politizací výtvarného umění se mnozí tuzemští kritici pozastavovali už během posledních document v roce 1997 a silný zájem o politiku vtiskl přehlídce i její letošní umělecký šéf Okwui Enwezora, nigerijský rodák žijící ve Spojených státech. Pamětníci ovšem upozorňují, že documenta se k politickým problémům doby hlásila od počátku: už první výstava v roce 1955 se uskutečnila na ideologickém horizontu vyrovnání s nacistickým odmítnutím a kriminalizací moderny. Abstraktní umění, jež se tehdy na periferii svobodné zóny vystavovalo, bylo mimo jiné zbraní na kulturní frontě studené války. Asi nejslavnější pátý ročník v roce 1972 dal zase průchod společenskému napětí houstnoucímu po porážkách levicového radikalismu konce 60. let: Joseph Beyus tu tehdy na dřevěném transparentu nabízel, že Baadera a Meinhofovou osobně provede výstavou. Naopak radostná documenta 9 v roce 1992…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
