Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Sanitka v Národní galerii

Tvůrci seriálu udělali z reality parodii

Natáčení seriálu Sanitka 2 • Autor: ceskatelevize.cz
Natáčení seriálu Sanitka 2 • Autor: ceskatelevize.cz

Autor těchto řádků musí říci, že si nevybaví jiný filmový počin, který by tak bojoval za práva seniorů na plnohodnotný život tak, jak to teď činí seriál České televize Sanitka 2.

Doktor Jandera sice k záchranné službě nastoupil už v roce 1956, jak známo z první série. Ale o sedmapadesát let později ale stále funguje jako lékař bez hranic a krátce před osmdesátkou má sil na rozdávání. Jeho bývalá partnerka Eliška ve stejném věku dokonce šéfuje sanitnímu dispečinku. A Janderův někdejší kolega Mádr, který ve 40. letech létal v RAF, vládne pevnou rukou letecké záchrance nehledě na své blížící se sté narozeniny; s vrtulníkem pravidelně sám jako lékař vyráží do terénu – jeho čilost se projevuje i tím, že má teprve šestatřicetiletého syna.

Takoví Vesmírní kovbojové se sice po sedmdesátce dokonce proletěli až za hranice atmosféry, ovšem na nich byl na rozdíl od Jandery jejich věk vidět. Kdyby to tím skončilo, dal by se seriál scenáristy Ivana Hubače a režiséra Filipa Renče označit za průlomové dílo nerespektující věkové limity. Problém ovšem je, že Sanitka 2 toho nerespektuje mnohem víc. Totiž realitu jako takovou. Autora těchto řádků zarazilo hned několik věcí.

Například jak si Hubač s Renčem představují bulvární média, která podle nich nemají na práci nic jiného než být neustále v patách záchranářům, protože prý nic neprodá noviny tak jako fotka bezdomovce se zkrvavenou hlavou. Nebo že si myslí, že by šéf fotbalového klubu řešil hrozící exekuci mužstva sebevražedným skokem ze stožáru osvětlení strahovského stadionu. Nebo že jsou přesvědčení, že spolu lidé v práci, na ulici i v posteli mluví stejně afektovaným tónem a stejně hlasitě, jako by stáli na jevišti Vinohradského divadla.

Co ho ale dostalo nejvíc, to byla návštěva Sanitky v Národní galerii. Jde o to, že jedna z postav seriálu je malíř. Čili pochopitelně fetuje, nemá peníze, nemá kde bydlet a je celý umazaný od barev - chybí už jen baret a lahev absintu, aby byla karikatura dokonalá. Maluje taková abstraktní zátiší, která ovšem nikdo nechce. Proč, to se divák dozvěděl v pátém dílu. V něm malíř přichází do sídla sbírky moderního umění. Důvodem je jeho přesvědčení, že když už své obrazy nedokáže prodat na aukci ani v soukromé síni, mohl by je koupit přímo ředitel Národní galerie. Ten vizáží trochu připomíná Milana Knížáka a vlastně i architektura galerie je docela podobná Veletržnímu paláci, kde sbírka ve skutečnosti sídlí.

Sanitka 2: Když je v Česku muslim, tak jedině divoký • Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer
Sanitka 2: Když je v Česku muslim, tak jedině divoký • Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer

Ředitel laškuje se svou sekretářkou a zároveň instaluje výstavu exponátů z depozitáře. Vidíme objekty v podobě vojenského stanu, záchodové mísy, Stalinovy busty na východoněmecké vlajce, nohou zaražených do hromady hlíny, plakátu opičáka nebo hromady nafukovacích hraček. Jmenuje se to Na vysoké noze, Mravenčení, Popelnice či Zrození jara. Tak tomu alespoň ředitel galerie říká, když mu malíř vnucuje své obrazy - které ovšem ředitel označí za „povrchní, nekoncepční, infantilní.“

Malíř v tu chvíli dostane záchvat, protože očekával, že od ředitele namísto kritiky dostane peníze a kýžené uznání. Vystavená díla svých kolegů rozmlátí a následně je ochrankou shozen ze schodů, což je ideální důvod k tomu, aby přijela sanitka, v níž shodou okolností zrovna slouží jeho bratr. Dodejme, že celková škoda kompletně zničené výstavy je vyčíslena na pouhých sto tisíc korun.

Autor těchto řádků chápe, že Hubač s Renčem nikdy nenavštívili redakci bulvárního deníku nebo sekretariát fotbalového klubu. Jinak by se dozvěděli, že novinářům je bitka bezdomovců úplně ukradená a že když jde klub do dluhů, nejvíc je to jedno právě jeho majitelům. Že ale nikdy nebyli v Národní galerii? To ho poněkud překvapuje, taková věc by se u vzdělaného člověka měla automaticky očekávat. No, jak už bylo řečeno, když může záchrance v roce 2013 šéfovat veterán druhé světové války, proč by nemohla Národní galerie v tomtéž roce vypadat jako stánek kolotočářů a lidé se v ní chovat jako na koňském handlu?

Čas je to nejcennější, co člověk má, říká se v úvodu každého dílu Sanitky 2. V této souvislosti se dá poradit, aby tuto komoditu diváci utráceli smysluplněji než sledováním veřejnoprávní televize.

https://www.youtube.com/watch?v=Hu1-zW_xfAM

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].