Jak vzniká „bruselský diktát“

O euromýtech se v souvislosti s výročím připojení k EU i s eurovolbami hodně mluví, protože mají mimořádně tuhý kořínek. Takže přidejme další „reality check“ - tentokrát o tom, že za mnoha kroky „Bruselu“ nestojí nějací nikým nevolení byrokrati, ale námi zvolení čeští europoslanci. Kteří to navíc ještě dělají po výzvách a v zájmu českých občanů.

Think-tank Evropské hodnoty zveřejnil minulý týden obsáhlou studii o práci dvadvaceti českých europoslanců (o analýze podrobněji v aktuálním čísle Respektu). Vyplynula z ní řada zajímavých zjištění, přičemž mimořádně pozoruhodná je zejména skutečnost, že politici ze stran kritických téměř ke všemu, co se v EU děje (ODS, KSČM), se nijak zvlášť nesnaží toto změnit nebo tyto svoje názory alespoň projevit.

Zmapování činnosti europoslanců nám nicméně taky připomnělo, jaký vliv vlastně mohou naši zástupci mít. I když se má všeobecně za to, že z Evropského parlamentu ovlivňují dění doma jen omezeně, je to jinak. Každý europoslanec má možnost interpelovat Evropskou komisi v jakékoliv záležitosti a komise je povinna mu odpovědět, případně ve věci ještě něco dalšího podniknout. Pokud se dotaz týká země, z níž europoslanec pochází, může komise příslušný stát vyzvat, aby chyby napravil; či poskytne výklad, pokud jde o nějakou nejasnost.

Takže se může stát, že Evropská komise zkontaktuje českou vládu a připomene jí, že nedodržuje slib, který dala, nebo že porušuje některou z celoevropských dohod, k nimž se zavázala. Případně jí sdělí, že chápe nějakou směrnici ne zcela přesně.

Shrnuto, podtrženo: co vypadá na první pohled jako „buzerování“ od úředníků komise, jež navíc působí jaksi mimo čas a prostor, není nic jiného než „služba“ europoslancům, kteří zastupují své občany. Můžeme si to dokumentovat na dvou konkrétních případech. Jeden se týká jídla, druhý vozíčkářů cestujících železnicí.

Případ první. České ministerstvo financí tvrdí, že není možné, aby si prodejci potravin odečetli DPH, když někomu darují potraviny s prošlou lhůtou trvanlivosti. V praxi to znamená, že prodejcům se tyto dary nevyplatí a je pro ně výhodnější jídlo vyhazovat. Ministerstvo se u toho odvolává na jednu ze směrnic, s nimiž Českou souhlasilo při vstupu do EU.

Jenže několik europoslanců (Jan Březina, nestraník zvolený za KDU-ČSL, či Pavel Poc z ČSSD) se zajímalo o to, jestli to tak skutečně je. A komise jim – a tedy i české vládě – sdělila, že prodejci mají na odpuštění daně nárok a že tento nárok vyplývá ze stejné směrnice, na niž se vláda odvolává. Ministerstvo financí ovšem trvá na svém. Jinými slovy: co se zdá jako přísná unijní regulace, je ve skutečnosti výklad národní vlády, který jde dál než sám „Brusel“ doporučuje. A díky aktivitě našich europoslanců jsme se to dověděli.

Příklad druhý. Evropská komise před časem připomněla Česku, že z právních předpisů, které platí pro všechny členské státy, má vyplývající povinnost zajistit, aby se veřejnou dopravou mohli přepravovat tělesně postižení lidé. A znovu: komise se na Česko neobrátila proto, že se nějaký její úředník z nudy rozhodl, jak nám ještě více zatopit nějakým předpisem. Věc vznikla tak, že se europoslanec Jan Březina dotázal komise, zda Česko v kontextu Unie neporušuje dohody, když na drtivě většině tuzemských železničních stanic nemohou vozíčkáři nastoupit bez cizí pomoci do vlaku.

Takže až vás zase rozčílí, což to ten strašlivý Brusel zase vymyslel, je dobré si nejprve zjistit, jestli jsme to náhodou nevymysleli my sami.