Vážený pane Koláři,
jedna ze záležitostí, které mi po nástupu do funkce ředitele Národní galerie v Praze leží nejvíce na srdci, se týká uměleckých děl z církevního a soukromého majetku, jež galerie získala po roce 1948 převodem na základě protiprávních aktů. Rovněž ve Vašem případě, poté, co jste se rozhodl zůstat trvale v cizině, propadla část Vašeho díla a část Vaší sbírky československému státu a byla převedena do sbírek Národní galerie v Praze. Chtěl bych Vás ujistit, že odborní pracovníci galerie se tehdy snažili, aby těchto Vašich uměleckých děl bylo co nejméně, a po dohodě s Vaší paní a v rozporu se skutečností jich mnoho - se značným osobním rizikem - prohlásili za nedokončená a z hlediska galerie za nedůležitá, a umožnili tak jejich vyvezení za hranice.
Při veškeré snaze Národní galerie a jejích pracovníků, abyste byl poškozen co nejméně, není nejmenších pochyb o tom, že jste soudním rozhodnutím poškozen byl, a my na to nezapomínáme. Jak jen to dovolí nové zákony našeho státu v otázce restitucí, uděláme všechno pro to, aby se stala z naší strany odpovídající náprava. Pokud máte dojem, že jsme svým podílem přispěli k Vaší újmě, přijměte, prosím, naši omluvu. Mne osobně upřímně mrzí, že k reakci Národní galerie v Praze dochází až po dopise Vašeho přítele Jana Vladislava, a proto bych se chtěl jménem Národní galerie omluvit především za tuto skutečnost.
Protože dobře vím, že jste měl vždy k Národní galerii přátelský vztah, byli bychom já i moji…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
