O jednom mýtu - kdo kam sype miliardy?

Proslýchá se, že na nějaké příští schůzce G-20 nebo na dalším summitu hlav států Evropské unie bude dohodnuto rozvolnění Paktu růstu a stability, tedy pravidel eurozóny, které určují limity pro rozpočtové schodky (3 procenta HDP) a státní dluh (60 procent HDP).

Pokud něco takového hrozí, pak důvody pro to jsou čistě politické a lze je chápat pouze jako vzkaz voličům: nebudeme váhat krizi sanovat ať to stojí co to stojí.

Něco takového ale vůbec není potřeba, a to ani z důvodů politických. Fiskální pravidla eurozóny jsou pružná dost už nyní. Stačí si je pořádně přečíst, což je třeba především mnohým českým novinářům a politikům laskavě doporučit.

V pravidlech se mluví o tzv.proceduře excesivního schodku, tedy o tom, jak bude nakládáno s těmi, resp. jak budou penalizování ti, kdo pravidla porušují. Doslova se tam praví, že tato procedura nebude nastartována, když překročení schodku „je považováno za dočasné, výjimečné a blíží se limitu“.

Zdá se to být jasné: kdy jindy máme co do činění s „výjimečnou“ situací, než v okamžiku, kdy se všichni shodnou na tom, že Evropa čelí největší krizi od druhé světové války. Zároveň se skoro všichni shodnou na tom, že poměrně brutální recese či krize skončí za půl roku, za rok, nejpozději za dva. To je tedy ona „dočasnost“, o které se ve smlouvě mluví.

Poslední odhad Evropské komise (celá zpráva je k dispozici zde) mluví o tom, že například v Německu bude letošní rozpočtový schodek činit 2,9 procenta HDP (to jsme pořád v limitu) a v příštím roce 4,2 procenta HDP. Oněch 1,2 procenta nad limit je přesně ten německý fiskální stimul, který označuje Mezinárodní měnový fond za příliš chabý a málo ambiciózní. V současnosti má Německo ještě rozpočet takřka vyrovnaný a očekávaný narůst schodku nad 3 procenta v letošním roce je vlastně především důsledek fungování tzv.automatických stabilizátorů (pokles výběru daní a nárůst mandatorních výdajů v době poklesu výkonu hospodářství).

Takže v případě Německa platí jasně, že jde o situaci „dočasnou“, „výjimečnou“ a překročení limitu se stále limitu „blíží.“ Takže vlastně – žádný problém. Vezměme si Irsko. To dokonce očekává schodek ve výši 12 procent HDP. Zde je tedy zjevné, že se vývoj limitu poněkud „neblíží“. Irsko především trpí velkým výpadkem rozpočtových příjmů, který je způsoben tím, že země příliš navázala základnu daňových příjmů na daň z nemovitostí, jejichž ceny se naprosto zhroutily.

Ale také Irsko splňuje ony podmínky, vyjádřené slovy „výjimečný“ a „dočasný“. EU podle pravidel paktu nyní zahájí s Irskem vyjednávací proceduru a Irsko bude muset své veřejné rozpočty konsolidovat. Teprve pokud Irsko odmítne, přijdou sankce.

Takže závěr je – bude-li české předsednictví partnerům zdůrazňovat (což se snad děje), že Pakt stability není třeba rozvolňovat ani měnit, protože je volný a flexibilní dost, lze to považovat za rozumné.  

Na druhou stranu by si mohli čeští politici všeho druhu odpustit řeči o tom, že evropské vlády někam „sypou sta miliardy eur.“ Není to totiž pravda. Například schválená opatření na podporu koupěschopné poptávky domácností (jde o snížení daní) činí 0,5 procenta celkového unijního HDP a celkový fiskální stimul činí pouze 0,8 procenta celkového HDP. Tedy nic dramatického a rozhodně to není žádné „bezhlavé utrácení.“

Dramatičtější jsou možná garance na úvěry a bankovní vklady, ale s garancemi je to tak, že co svět světem stojí, jsou prostě podrozvahovou položkou. Do výdajů se započítávají pouze v okamžiku, kdy přestane být úvěr splácen.

Důvody proč se evropské vlády snaží s krizí něco dělat nejsou pochopitelně čistě ekonomické a sociální (takový svět neexistuje), ale jsou logicky i politické. Když jsem si včera přečetl, že na Islandu padla vláda a země se „posunula doleva“, říkal jsem si, kam se asi posune Česká republika pokud vláda nebude podle  libertariánských talibánců dělat nic a pokud si nechá zlikvidovat nejen montovny, ale i polovinu tradičního průmyslu. My už jsme se přece doleva posunuli v krajských a senátních volbách. To potom nebude Jiří Paroubek a ČSSD koho budou lidi volit. To bude někdo úplně, ale úplně jiný.

Úterní audit: 250 nápadů, politici a banky, krach států a Nomura

Pondělní audit: Rychlá opatření a volební vize

Páteční audit: O krizi, našich expertech a „business friendly“ Topolánkovi

Čtvrteční audit: O zestátnění, znárodnění, veřejné rekapitalizaci apod.

Středeční audit: USA a Británie: banky na lopatkách